A B C D E F G H CH I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z

A
Anežka ve skále
Arcilhář
Arcimág a jeho sluha
B
Baron Prášil
Bělouš a vraník
Bílý had
Bratříček a sestřička
Bratříček, sestřička a tři psi
Brémští muzikanti
Bubeník
C
Čas slonů
Cikánská princezna
Čarodějův učeň
Čertův ukoptěný bratr
D
Divodějný strom
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Drakobijce
Dvanáctero bratrů
Dvanáctero lovců
E
Eletka a Žárováček
F
G
Gilgameš a Agga z Kiše
Gudrun
H
Havránka
Holínky z buvolí kůže
Honza Ježek
Honza silák
Honzíček a Grétička
Husopaska
Husopasky pláčou perly
Ch
Chlapec a had
Chytrá hloupost
Chytrá selská dcerka
Chytrý Martin
I
Ilja Muromec
J
Jak dva vandrovali
Jak Honza ke štěstí přišel
Jak ke štěstí skrze šest služebníků přišel
Jak se narodila pohádka
Jalovec
Jednoočka, dvouočka a tříočka
Jorinda a Joringel
K
Kmotřička smrt
Kohout se zlatým peřím
Kosmáček
Košile, meč a prsten
Kouzelná loď
Kouzelná torna, klobouk a roh
Kouzelný kůň
Kouzelný strom
Král Drozdí Brada
Královská hádanka
Královský syn a Ďáblova dcera
Krejčík a tři psi
Křišťálová koule
Kupecký syn a princezna
L
Labutí panna
Lesní chaloupka
Liška a vrána
Locika
Loupežnická jeskyně
M
Martin a velryba
Medvědí kůže
Modrá lucerna
N
Nebeská svatba
Nejkrásnější nevěsta
Nejmilejší Roland
Nemocný král a jeho tři synové
O
O muži bez srdce
O panně Mahuleně
O pejskovi a kočičce, jak si myli podlahu
O princezně která všechno viděla
O princi, který se ničeho nebál
O pyšné noční košilce
O rybáři a jeho ženě
O silném Honzovi
O statečném krejčíkovi
O věrném Janovi
O zlaté huse
O zlatém ptáku
Obr Paleček
Obrobijce
Obušku, z pytle ven!
Oslíček
Osmnáctero vojáků
O Myšince a splněných přáních
P
Paní Holle
Pasáček zajíců
Pidivousek
Poctivý Petr a jeho falešní bratři
Podivuhodná řemesla
Podivuhodný pták
Pohádka o jednom, co se učil bát
Poletuška
Polovina všeho
Popelka
Pravá nevěsta
Princezna a víla
Princezna Trina
Princezna z Ohňového zámku
Princezna ze Rmutného dolu
Ptačí král
Putování k ptáku Nohovi
Q
R
Rumpelniček
Řeznický tovaryš
S
Sedmikráska
Štestí a neštěstí
Šediváček
Šest služebníků
Šestero labutí
Šestka táhne světem
Šípková Růženka
Špatní kamarádi
Sedmero krkavců
Silák Vilík s tisícerem stigmat
Smíšek Ferdinand a zlatý jelen
Sněženka a Růženka
Sněhurka
Spanilá Růžička
T
Tři bratři
Tři chlapíci a obr
Trylkující a hopkající skřivánek
Tři hadí lístky
Tři hejkálkové
Tři královské děti
Tři labutě
Tři pírka
Tři přadleny
U
Uhlířský princ
V
V lese žijí čarodějnice
Víla na rybníce
Včelí královna
Věrná žena
Vřeteno, člunek a jehla
Vychytralý provazník
W
X
Y
Z
Žabí král
Žabí král, aneb železný Jindřich
Ze života polního šneka Ferdy
Živá voda
Zlaté království
Zlatovlásek
Zlatovláskové
Zlatý jelen

Bělouš a vraník


 
Johann Wolf



V jednom hlubokém lese bylo velké jezero, u kterého žil rybář se svou ženou. Bůh jim daroval pět synů, jednoho krásnějšího než druhého. Každý den, sotvaže se rozednilo, vyjel rybář na moře, rozhodil svoje sítě a večer je vždy vytahoval plné krásných ryb. Jakoby na jeho práci leželo podivuhodné požehnání, které pocházelo od malého šedivého mužíčka, který se na jezeře zjevoval každý den, poskakoval z loďky do sítí a zpět, jakoby do nich ryby vábil. Když rybářovi synové vyrostli, museli vyplouvat na rybolov s ním; a šlo to po řadě, každý den jeden, zbývající čtyři zatím nosili ryby do města a tam je prodávali za pěkný kousek zlata.


Nejmladší Jaromysl, kterému bylo právě dvacet let, také vyjel jednoho dne s otcem na jezero. Ale toho dne se šedivý mužík neukázal a večer nebyla v sítích ani rybka. Tak se ti dva brali k domovu, když tu pojednou se zjevil šedivý mužíček a zeptal se: „Nu lidičkové, vy lidičkové, jakpak vám to dneska šlo?“ „Špatně, velmi špatně,“ řekl rybář: „nechytili jsme ani rybu.“ „Rybáři, nechceš mi prodat svého nejmladšího syna?“ „Svou vlastní krev neprodám za žádnou cenu!“ zvolal rybář. „Naplním tvoji loďku čistým zlatem, budeš na věčné časy bohatý muž,“ řekl mužíček: „když mi ale nevyhovíš, věz, že už ti vícekrát nepomohu a včera jsi chytil svoji poslední rybu!“ Tu začal rybář o té věci přemýšlet a pak pravil: „Dobrá, ale chci vědět, kam mého syna odvedeš a co tam bude dělat!“ „Nic zlého se mu nestane, půjde se mnou a bude krmit dva koně, jednoho bělouše a jednoho vraníka. Ve zbylém čase se může procházet, jezdit na koni, prostě dělat co bude chtít. A každé tři měsíce tě může navštívit.“ „Tak s tím jsem spokojen,“ řekl rybář: „pokud s tebou můj syn bude chtít jít.“ Jaromysl byl člověk s dobrým srdcem a řekl: „Otče, když vám tím dopomohu k takovému štěstí, rád s tím mužíkem půjdu.“ Rybář se rozloučil se synem i tím podivným mužíkem a když přišel k své loďce, blyštěla se v ní hromada zlata a stal se z něj rázem přebohatý muž.


Jaromysl následoval mužíčka, který jej vedl stále hlouběji do lesa až ke krásnému zámku. Tam mu ukázal všechny komnaty a ty byly tak nádherné, že se to nedá ani vypovědět. V jedné z nich bylo velké množství knih. „Ve všech těch knihách si můžeš číst,“ řekl mužík: „ale na tu tam v rohu nesahej, to by bylo tvoje neštěstí!“ Naposledy jej zavedl do stáje, kde stáli dva koně, bělouš a vraník. „O ty se budeš starat,“ řekl mužíček: „to je celá tvoje práce. Na tom bělouši nesmíš nikdy jezdit, každý den mu dáš dva mázy vína a hodně dobrého chleba, dobře jej vyhřebelcuješ a budeš jej držet v čistotě, neboť na tom koni si velmi zakládám. Ten vraník dostane oves a seno a vodu, na něm můžeš jezdit domů i do lesa, kolik si budeš přát. Všechnu práci ale musíš obstarat za denního světla, po setmění do stáje nesmíš chodit. Pracuj oddaně a pilně a neposlouchej rady své matky, pak se tu budeš mít dobře a přinese ti to štěstí.“


Jaromysl dal mužíkovi své slovo. Když byl hotov s prací, čítal si v knihách a naučil se mnohé věci, které jen tak někdo neví. S tím zámkem se to ovšem mělo tak, že s ním něco nebylo v pořádku. Za dne obyčejně vídával jen toho mužíčka, který přicházel každý den a často Jaromysla chválil za jeho píli a vybízel ho, aby tak dále pokračoval, že mu to přinese štěstí. Když ale večer sedával na zahradě a přemýšlel nad rozličnými věcmi, často vídával, jak se v temnotě tetelí dvě zjevení, o kterých nevěděl, co říci; snad jen to, že jedno bylo velké jako obr a přece to obr nebyl, to druhé bylo menší a vypadalo jako žena a přeci to žena nebyla. Zjevení se procházela po zahradě, zjevovala se a zase mizela a nic jiného Jaromysl nepozoroval, jen se mu zdálo, že to menší vypadalo velmi utrápeně a jakoby plakalo. Často si kvůli tomu lámal hlavu, ale nebyl z toho ani o vlásek moudřejší než dřív.


Když uplynulo čtvrt roku, Jaromysl si vyžádal na mužíkovi dovolení, aby mohl zase vidět svoje rodiče. Mužík rád souhlasil, jen Jaromyslovi ještě jednou kladl na srdce, aby radám své matky sluchu nedopřával. Jaromysl jel na vraníkovi a dříve než se byl nadál, stáli u jezera. Když však u něj hledal otcovský dům, více ho nenalezl, neboť na jeho místě stál přenádherný zámek. Dovedete si jistě představit, s jak velkou radostí jej rodiče vítali. Jeho bratři byli všichni ženatí a stali se bohatými kupci ve městě. Tu mu matka vyčítala, řkouc: „Tví bratři jsou zaopatřeni, ale ty ještě ničím nejsi, měl bys začít brzy přemýšlet o své budoucnosti!“ Potom ji Jaromysl vyprávěl, jak to chodí na zámku, což jí klidu nepřidalo a pravila: „Nebuď hlupák a vyzvěď vše, ten šedivý mužík ti žádné štěstí nepřeje. Já na tvém místě bych musela vědět o všem, co v té zapovězené knize stojí, dříve bych nemohla v noci zavřít oči a nechutnalo by mi ani jíst ani pít. Ten mužík se o tom přeci nedozví, musíš to dělat potají.“ Matka do něj tak dlouho a mnoho mluvila, dokud ji Jaromysl neslíbil, že tu knihu přečte a jakmile se zase uvidí, že ji vypoví, co v ní stojí.


Za několik dní se Jaromysl s rodiči rozloučil a jel na vraníku zpět na zámek. Zpočátku své pokušení sáhnout na tu zapovězenou knihu Jaromysl ovládal, ale pomaloučku polehoučku, i když si byl neustále opakoval, že je mu to přeci zakázáno, aby ji četl, jeho pokušení rostlo. A pak si řekl, že když do ní jen trošku nahlédne, jakoby ji ani nečetl, avšak když se konečně dal do čtení, tak neměl pokoje dříve, dokud knihu celou nepřečetl. Nyní věděl všechno; že ten bělouš je zakletá princezna a ten obr je její otec, kterému patří zámek a každou noc mají svoji lidskou podobu, a taky věděl, jak mohou být vysvobozeni, ale v tom samém okamžiku, když dočetl, objevil se před ním onen šedivý mužíček a zvolal rozhořčeně: „Co jsi to učinil?!“ Zapírání nepomohlo, šedivák jej popadl za hrdlo a mrštil s ním před zámeckou bránu a řekl: „Měl si mé rozkazy poslouchat pouhý rok a pak by jsi byl šťastný po celý život, nyní však budeš jen pást svině. To je tvá odměna!“ a zavřel bránu.


Zak zůstal Jaromysl v tom divokém lese samotinký. Ale brzy se mu vrátila odvaha, pomyslel si, že ještě není vše ztraceno, nyní přece ví, jak by mohl princeznu vysvobodit, uříznul si pořádnou hůl a začal si klestit cestu houštinou. Mnoho dní putoval dál a dál a živil se kořínky a bylinkami. Konečně se v lese rozsvětlilo, jak přicházel na jeho konec až došel do nějaké vsi. Tam se poptal sedláků, zda pro něj nemají nějakou službu. „Ale jistě,“ odvětil jeden z nich: „jestli chceš pást moje svině, pojď se mnou. To vám byl věru tvrdý chlebíček zvláště po tom, co se tak dlouhý čas měl tak dobře, ale co jiného si měl počít? Domluvil se sedlákem mizernou odměnu; jako místo na spaní mu vyhradili malý koutek vedle prasečích chlívků a druhého rána vyhnal stádo sviní na pastvu.


Když tak nyní seděl na poli a přemýšlel o svém osudu, najednou to ve vzduchu nad ním zasvištělo a kolem proletěl pták Noh a v dálce usednul na jednu horu. Jaromysl si zamnul spokojeně ruce a šťastně se zasmál, neboť o ptáku Nohovi se dočetl v té knize. Když pták Noh přiletěl i druhého dne a vydal se do dáli tou samou cestou, vyprávěl o tom večer Jaromysl sedlákovi. „Toho ptáka znám dobře,“ řekl sedlák: „už mi sežral nejednu svini, proto se před ním měj na pozoru a do blízkosti té hory nechoď!“ „Mně žádnou svini neodnese,“ zvolal Jaromysl: „zítra vyženu svině rovnou na tu horu!“ „To můžeš sice udělat,“ odvětil sedlák: „ale bude-li ti večer chybět jediná svině, dostaneš výprask a vyženu tě!“ „Odvážnému štěstí přeje!“ zasmál se Jaromysl a druhého rána vyhnal stádo a ubíral se s ním rovnou cestou k té hoře, neboť i o té hoře vám bylo psáno v zapovězené knize.


Kolem poledne přiletěl jako obrovský černý mrak pták Noh a když u hory viděl stádo sviní, snesl se jako blesk dolů a jednu popadnul do svých obrovských spárů. Ale Jaromysl nezapomněl, co bylo psáno v knize, rychle vytrhnul ptáku Nohovi tři péra a dvě si strčil za uši a jedno si dal do úst. Teď byl silný a mohl létat stejně jako pták Noh. Vytrhnul mu svini, popadnul jej za krk a tak dlouho jej rdousil, dokud pták Noh neklesnul mrtev k zemi. Potom mu Jaromysl nožem rozpáral břicho a vytáhnul z něj velké bílé vejce a s tím mohl vysvobodit princeznu. Hejsa! Nyní byl Jaromysl opět na koni a s žádným králem ani císařem na světě by neměnil. Jásajíc a zpívajíc hnal stádo sviní domů.


Sedlák se podivil, že se vrátil v pořádku, ale dříve než se mohl vyptat po příčině toho veselí, zvednul se před jeho očima Jaromysl do výše a sedlák jen vyvaloval oči. Jaromysl letěl stále výš a výš a rozhlížel se, dokud neuviděl zámek. V jeho blízkosti se snesl mezi stromy a vyčkal večera. Pak vyletěl na jednu vysokou lípu, co stála v zahradě a pod kterou vídával večer sedávat ta zjevení. Ukryl se ve větvích a čekal.


Za malou chvilku se otevřely vrata od stáje, nejprve vyšel šedivý mužík, za ním to plačící ženské stvoření a nakonec obr. Mužík zmizel v zámku, ale ti dva přišli k lípě a posadili se pod ní. Jak nyní Jaromyslovi bušilo srdce! Opatrně sáhnul do torny, popadl vejce, zamířil a mrštil jím obrovi přímo do čela. V tom okamžení strašlivě zahřmělo, jakoby zámek puknul, až se musel Jaromysl pořádně chytit větví a zavřít oči. Když je opět otevřel, obě ta zjevení zmizela a stál tam král se zlatou korunou na hlavě a princezna tak překrásná, že podobnou byste nenašli. Ze zámku přibíhali dvořané a sloužící, zdravili se a objímali a zavládlo všeobecné veselí. Král se rozhlédnul a zavolal na Jaromysla, že už může slézti dolů, a když to Jaromysl učinil, tu ho král vzal za ruku a vložil mu do ní princezninu ruku a řekl: „Ty jsi nás vysvobodil a budeš nyní mým synem, toto štěstí ti přináleží za dobrotu tvého srdce!“ Tak se stal rybářův syn princem.
 
Doporučuji:
Kostkované pohádky Dády Kostkové