A B C D E F G H CH I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z

A
Anežka ve skále
Arcilhář
Arcimág a jeho sluha
B
Baron Prášil
Bělouš a vraník
Bílý had
Bratříček a sestřička
Bratříček, sestřička a tři psi
Brémští muzikanti
Bubeník
C
Čas slonů
Cikánská princezna
Čarodějův učeň
Čertův ukoptěný bratr
D
Divodějný strom
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Drakobijce
Dvanáctero bratrů
Dvanáctero lovců
E
Eletka a Žárováček
F
G
Gilgameš a Agga z Kiše
Gudrun
H
Havránka
Holínky z buvolí kůže
Honza Ježek
Honza silák
Honzíček a Grétička
Husopaska
Husopasky pláčou perly
Ch
Chlapec a had
Chytrá hloupost
Chytrá selská dcerka
Chytrý Martin
I
Ilja Muromec
J
Jak dva vandrovali
Jak Honza ke štěstí přišel
Jak ke štěstí skrze šest služebníků přišel
Jak se narodila pohádka
Jalovec
Jednoočka, dvouočka a tříočka
Jorinda a Joringel
K
Kmotřička smrt
Kohout se zlatým peřím
Kosmáček
Košile, meč a prsten
Kouzelná loď
Kouzelná torna, klobouk a roh
Kouzelný kůň
Kouzelný strom
Král Drozdí Brada
Královská hádanka
Královský syn a Ďáblova dcera
Krejčík a tři psi
Křišťálová koule
Kupecký syn a princezna
L
Labutí panna
Lesní chaloupka
Liška a vrána
Locika
Loupežnická jeskyně
M
Martin a velryba
Medvědí kůže
Modrá lucerna
N
Nebeská svatba
Nejkrásnější nevěsta
Nejmilejší Roland
Nemocný král a jeho tři synové
O
O muži bez srdce
O panně Mahuleně
O pejskovi a kočičce, jak si myli podlahu
O princezně která všechno viděla
O princi, který se ničeho nebál
O pyšné noční košilce
O rybáři a jeho ženě
O silném Honzovi
O statečném krejčíkovi
O věrném Janovi
O zlaté huse
O zlatém ptáku
Obr Paleček
Obrobijce
Obušku, z pytle ven!
Oslíček
Osmnáctero vojáků
O Myšince a splněných přáních
P
Paní Holle
Pasáček zajíců
Pidivousek
Poctivý Petr a jeho falešní bratři
Podivuhodná řemesla
Podivuhodný pták
Pohádka o jednom, co se učil bát
Poletuška
Polovina všeho
Popelka
Pravá nevěsta
Princezna a víla
Princezna Trina
Princezna z Ohňového zámku
Princezna ze Rmutného dolu
Ptačí král
Putování k ptáku Nohovi
Q
R
Rumpelniček
Řeznický tovaryš
S
Sedmikráska
Štestí a neštěstí
Šediváček
Šest služebníků
Šestero labutí
Šestka táhne světem
Šípková Růženka
Špatní kamarádi
Sedmero krkavců
Silák Vilík s tisícerem stigmat
Smíšek Ferdinand a zlatý jelen
Sněženka a Růženka
Sněhurka
Spanilá Růžička
T
Tři bratři
Tři chlapíci a obr
Trylkující a hopkající skřivánek
Tři hadí lístky
Tři hejkálkové
Tři královské děti
Tři labutě
Tři pírka
Tři přadleny
U
Uhlířský princ
V
V lese žijí čarodějnice
Víla na rybníce
Včelí královna
Věrná žena
Vřeteno, člunek a jehla
Vychytralý provazník
W
X
Y
Z
Žabí král
Žabí král, aneb železný Jindřich
Ze života polního šneka Ferdy
Živá voda
Zlaté království
Zlatovlásek
Zlatovláskové
Zlatý jelen

Bratříček, sestřička a tři psi


 
Joseph Haltrich



Jeden mlynář a jeho žena zemřeli krátce po sobě a zanechali tu dvě děti, chlapce a děvčátko, a jako dědictví nic jiného než kozu a kohouta. Děti chtěly ta zvířata prodat, aby si za to opatřily něco k živobytí, a tak chlapec přivázal koze mezi rohy toho kohouta a hnal je na jarmark. Na cestě potkal řezníka, který šel zrovna nakupovat dobytek a vedl sebou tři psy, jednoho černého, jednoho bílého a jednoho strakatého. „Nechceš si to se mnou vyměnit?“ zeptal se řezník chlapce. Bislav se na psy podíval, a protože se mu dost líbili, souhlasil. Řezník mu dal ještě píšťalku a řekl: „Když zapískáš, ti psi přiběhnou, ať jsou kdekoliv, tobě ku pomoci.“ S těmi slovy se Bislav obrátil k domovu. Ale jeho sestřička začala plakat, když viděla, že bratr nepřinesl chleba. „Nyní musíme všichni umřít hlady!“ volala Blahoslávka žalostně. Ti psi ale všemu rozuměli, najednou vyskočili a utíkali pryč. V blízkosti stál zrovna královský letohrádek. Tu ten černý pes vběhnul do kuchyně a popadl pečeni, ten bílý utíkal do spižírny a vzal tam chleba a ten strakáč skočil do sklepa a přinesl láhev vína. To se obě děti potěšily, jedly a pily a od té chvíle již nouzí netrpěly; neboť vždy, když měly hlad, přinesli jim psi nějaké jídlo.


Ale král se doslechnul, že do jeho kuchyně, spižírny a sklepa vnikají tři psi a odnášejí odtamtud to nejlepší a chytit se nikdy nedají. Tak poručil, aby po těch psech pátrali, až ty psy chytnou, oni i jejich páni přijdou o hlavu. To zvěděly také obě děti, a tak se ihned sebraly a vydaly i se svými psy do hlubokého lesa. Přišly k nějaké chaloupce, uvnitř hořela svíce, vešly a našly tam nějakou stařenku. „Zaplať pánbů“, zavolala na děti: „i tato noc přinese nějakou kořist, neboť vězte, že tu bydlí dvanáct loupežníků, kteří za malou chvíli přijdou domů.“ Děti se roztřásly strachy, ale Bislava brzy napadlo, co musí udělat. Poslal své tři psy hlídat dveře, toho bílého před bránu, černého za bránu a toho strakáče před domovní dveře.


Za chvíli přicházelo šest loupežníků a láteřilo a klelo. Loupežnická bába chtěla ven, aby svoje lidi varovala, avšak strakáč zavrčel a nenechal ji projít dveřmi. Když těch šest přišlo až k domu, skočil na ně černý pes, roztrhal je a připravil tak všechny o život. Potom ulehl mezi mrtvoly a opět číhal. Za malou chvíli přišlo i těch druhých šest hrdlořezů, ten černý je zase všechny strhnul k zemi a zardousil, jen jeden z loupežníků, mladý kupec, nebyl zcela mrtvý. Plazil se vraty do domu a tu ho zadržel ten bílý pes.


Loupežnická bába jim musela nyní ukázat vše, co tu bylo k vidění. V jedné komnatě ležely velké hromady naloupených pokladů a na stěně visel mohutný meč, který Bislav sundal a připjal si ho k boku. Sklep byl plný mrtvých; sem musela stařena přivléci i mrtvé loupežníky, avšak napůl mrtvého mladého kupce zamknula nepozorovaně do komory.


Druhého dne vzal Bislav černého psa a šel pryč, aby se porozhlédnul po okolí. Blahoslávka s těmi druhými psy v loupežnickém doupěti. Tu vzala stařena nějaký hrnec, vešla do komory, namazala kupce a on se v mžiku uzdravil a vyléčil z ran. Pak šli oba k Blahoslávce a přemlouvali ji, aby se za kupce vdala a žila tu s ním, pak jí budou všechny ty poklady patřit. Jejího bratra zabijí, ale nejprve se musejí zbavit těch psů. To bude ale lehké, stačí když je po jednom pošle do komory pro mouku a stařena je tam zavře. Blahoslávce se mladý kupec líbil, a tak souhlasila a on se zase ukryl.


Když přišel Bislav domů, zdála se mu sestra jako proměněná, také úplně jinak mluvila a najednou poslala ty psy do komory pro mouku. To se chlapci nějak nezdálo, vyšel ven a chtěl se do komory podívat, ale ta byla pevně zavřená. Tu si vzpoměl na píšťalku, kterou mu řezník dal, vytáhnul ji a zapískal. Dveře komory se pojednou rozpoltily a jeho tři psi byli u něj. Pak šel zpět do domu. Tam stála jeho sestra a mladý kupec a zrovna se chtěli na chlapce vrhnout, aby ho zabili. Ale Bislav tasil svůj meč a kupci setnul hlavu, potom šel do světnice a totéž provedl se stařenou. Pak své sestře poručil odtáhnout ty mrtvé do sklepa, hodil ji dolů k nim a řekl, zatímco zamykal: „Dokud toho mladého loupežníka nesníš, zůstaneš tady!“ Pak vzal Bislav své tři psy a šel pryč.


Přišel do města, kde byly domy potaženy černým suknem. Ihned se ptal, co to má znamenat a jeden hostinský mu to pověděl. Tady poblíž prý přebývá sedmihlavý drak, kterému musí každý rok dát jednu pannu a dnes to má být královská dcera, proto je celé město ve smutku. Zatím princezna bez doprovodu vyjela vstříc svému osudu, společnost jí dělal jen kočí. Bislav vzal psy a bral se za kočárem a jednou zkratkou se dostal na určené místo dříve než princezna. Ale kočí se neodvážil jet až tam, nýbrž kočár zastavil opodál a princezna musela zbývající kus dojít pěšky. Když tam dorazila, šel jí Bislav v ústrety a řekl: „Neboj se nic, já toho draka odpravím!“ Jeho meč už nedočkavě vyskakoval z pochvy a toužil po dračí krvi. Brzy se ten strašlivý netvor, soptící oheň, připlazil. Bislav pozvednul svůj meč a jedinou ranou mu srazil všechny hlavy. Zůstal ale neopatrně stát na místě, a tak ho srazil švihající dračí ocas a on padnul k zemi jako mrtev. Tu se psi vrhnuli na svíjející se dračí trup a učinili s ním krátký proces, dračí údy se ještě trochu cukaly, když zacházelo slunce. Princezna zatím klesla k Bislavovu tělu a velmi plakala. Tu přišli také psi a vyli a nevěděli si rady. Nakonec si ten bílý a strakatý pes vzpomněli na hrnec, ze kterého stařena vyléčila mladého kupce. Jak si to tak vyprávěli, dal jim ten černý pořádný štulec, proč je to bylo už dříve nenapadlo a poručil jim, že mají ihned pelášit a ten hrnec s léčivou mastí přinést. Když princezna mrtvého Bislava natřela mastí, otevřel tento oči, byl pojednou čilý a zdravý jako rybka a zdálo se mu, jakoby se probral z hlubokého spánku. „Ty jsi mne zachránil a patří ti moje ruka, tak to můj otec slíbil.“ zvolala princezna. Chlapce to potěšilo, ale chtěl si ji vyzkoušet, zda mu taky zůstane věrná, a proto řekl: „Já musím táhnout ještě do světa a pobíjet draky; ale do roka a dne přijdu a pak můžeme mít svatbu!“ Princezna vyřízla ze svého kapesníku svůj monogram a ten dala chlapci a každému z psů uvázala kolem krku hedvábný obojek; tomu černému bílý, tomu bílému černý a tomu strakatému pruhovaný, potom vyříznul Bislav z hlav dračí jazyky, zastrčil je do torny a šel pryč a princezna plakala.


Když kočí viděl, že je drak zabitý a ten jinoch odešel, běžel tam a ptal se princezny proč pláče, když je nyní volná. Jak nemá plakat, když ji její zachránce opustil. Ale kočí ihned v mysli spředl ošklivý plán. Uhodil na princeznu, že pokud mu neslíbí, že řekne, že draka přemohl on, tak ji tu na místě zabije. Pod tou pohrůžkou princezna slíbila. Kočí posbíral dračí hlavy, naložil je do kočáru a jel s princeznou domů. Všechen lid se radoval, když opět viděl princeznu a velebil jejího zachránce, za kterého se kočí vydával. Král chtěl ihned dodržet dané slovo a rozkázal, že se bude slavit svatba. Ale jeho dcera ho velmi prosila, aby ji dopřál ještě rok svobody a on jí to učinil k vůli.


Zrovna se blížil ten rok ke konci a svatební den k tomu; celé město bylo slavnostně vyzdobeno a královská kuchyně i sklep byla plná toho nejlepšího jídla a výtečného pití, když zrovna v tomto smluveném čase se do města vrátil Bislav. Hostinský mu opět rád povyprávěl, proč je dnes celé město ve slavnostním hávu. Královský kočí právě před rokem skolil draka, právě dnes, jak si to princezna přála, má být svatba. Tu Bislav viděl, jak věrná mu princezna byla a že je v té hře nějaká hanebná lež. Ale neřekl nic, ani tak, ani tak, jen tvrdil, že bude dnes jísti to nejlepší z královské tabule a píti to nejlepší víno a nakonec ho sám starý král se čtyřspřežím běloušů poveze ke svatební hostině. Takové řeči se hostinský jen smál, neboť ani na okamžik nevěřil, že by to bylo možné, a vsadil na to celý svůj majetek.


Když bylo poledne a bylo jasné, že všichni sedí už u královské tabule, poslal Bislav černého psa, aby mu z talíře královské dcery přinesl pečeni. Pes běžel jako o závod, potrhal všechny stráže, které mu chtěly bránit. Zrovna ten nejlepší kousek pečeně na princeznin talíř pokládali, když přiběhnul černý pes, maso popadnul a běžel s ním pryč, aby ho donesl svému pánu. Princezna toho psa podle bílého obojku poznala a srdce jí poskočilo radostí z toho, že její zachránce je nablízku. Bislav chtěl k tomu masu také chleba, ten musel přinést bílý pes. Udělal to stejně jako ten černý, vzal ho princezně z talíře a utíkal ven. Král, ženich i hosté soptili rozčilením a vzteky, jen princezna se radovala. „Teď bych se ale také napil.“ řekl si Bislav, když se najedl. Víno mu musel přinést strakáč a muselo to být víno, které stojí před princeznou na stole. Udělal to stejně, jako jeho bratři a princezna se radovala, když také jeho viděla; ale starý král se nemohl vzteky udržet a vydal rozkaz, aby pána těch psů vypátrali a předvedli ho v poutech před trůn.


Ihned bylo vysláno množství vojáků, aby tu i tam hledali, až nakonec přišli i do toho hostince. Když tam viděli sedět ty tři psy a jejich pána, chtěli ho popadnout a vést pryč, avšak ti psi se na ně vrhli a srazili je k zemi. Když to hlásili králi, rozhněval se na nejvyšší míru, vyslal všechny své vojáky, aby toho zločince přivedli, avšak ani tito s ním nic nesvedli, ti psi je všechny roztrhali. A Bislav nechal vzkázat, že má pro něj přijet sám král se čtyřspřežím běloušů a ihned ho zavézt ke královské tabuli. Král se ve svém hněvu sice upokojil, protože viděl, že má co do činění s nějakým mocným pánem, ale jeho pýcha mu nedala, aby pro něj jel sám. Poslal tedy jen nějakého ministra a kočár se dvěma koňmi, ale Bislav ho poslal zpět a nechal králi vzkázat, že má ihned přijet se čtyřspřežím, jak si on přál, nebo to s ním dobře neskončí. Princezna ho přemlouvala, aby to učinil a nedával v sázku svůj život, takže král svůj hněv i pýchu opanoval a vyjel.


Když královský kočár tažený čtyřmi bělouši dojel před hostinec, utíkal smyslů zbavený hostinský k chlapci a říkal: „Ty jsi tu sázku vyhrál, nyní jsem zruinovaný muž!“ Ale Bislav ho utěšoval: „Takže nyní mi věříš? Nu, já ti daruji vše, co jsi prohrál, zase zpět.“ S těmi slovy vyšel ven a posadil se do kočáru vedle krále a jeho tři psi tam naskákali také; a když se valili pryč, volal hostinský: „Takového pána jsem pod svou střechou ještě nehostil!“


Když dorazili do královského sálu, sedl si Bislav rovnou naproti nevěstě, vedle níž seděl ženich. Nyní se dali do hodování a veselili se vespolek. K posledku přišlo na rozličné povídačky a vyprávěnky, až přišla řada také na Bislava a ten pravil: „Co si zaslouží ten, kdo krále hanebně obelhal?“ A ženich pohotově odpověděl: „Ten si zaslouží, aby ho přivázali na ocas zdivočelého koně a hnali městem.“ Tu se Bislav zvednul: „Ty sám jsi nad sebou vynesl rozsudek, neboť věz, já jsem drakobijce, ne ty!“ Ale kočí nadále tvrdil, že on draka zabil, a jako důkaz nechal přinést těch sedm dračích hlav. Nyní byli hosté na jeho straně. Tu pravil Bislav, že by se mohl někdo podívat, zda uvidí v dračích tlamách jazyky. Ale nenašli uvnitř jazyk ani jediný. „ Kde jsou tedy ty jazyky,“ zvolal chlapec: „„když jsi draka zabil?“ Tím nebyl kočí nijak zaskočen a hájil se směle tím, že draci žádné jazyky nemají. Hostům se to sice zdálo podivné, avšak oni nevěděli, jak se ty věci měly.


Tak nechali zavolat kuchaře a král se ho zeptal, zda zná nějaké zvíře, které by nemělo jazyk. Kuchař pravil, že takové nezná, všechna zvířata musejí mít jazyk, neboť čím by jinak poznala chuť. „Nu,“ řekl Bislav: „ já vám ještě dokážu, že i draci mají jazyky.“ Vytáhl z torny ubrousek, rozvinul ho a na stůl položil sedm dračích jazyků. A když ty jazyky vložili do dračích tlam, všechny tam pasovaly úplně přesně. Kočí se začal třásti a chtěl zmizet pryč, avšak oni ho pevně drželi. „Nyní také princezna může dosvědčit, že jsem toho draka zabil.“ S těmi slovy vytáhnul monogram z jejího kapesníku a řekl: „Je to tvoje práce? Podívej se na obojky mých psů, poznáváš je? Povídej!“ Nyní, když ta věc sama vyšla na světlo Boží, cítila se princezna své přísahy zproštěna a vyprávěla vše o boji s drakem a jak svému osvoboditeli vyřízla monogram z kapesníku a těm psům ovinula kolem krků hedvábné obojky; jak přišel pak kočí a vyhrůžkami, že ji zabije, si na ní vynutil přísahu, že jeho bude mít za drakobijce.


Tu byl kočí zajat a ten trest, který si sám nad sebou vynesl, byl vykonán. Bislav slavil s princeznou svatbu a ta byla nadmíru šťastná a spokojená. Když starý král zemřel, zdědil po něm Bislav celou říši a panoval moudře a spravedlivě.


Ale v jeho srdci byla ještě jedna bolest, myslel na svoji sestřičku Blahoslávku, které, ačkoliv s ním tak zle nakládala, dávno to odpustil a chtěl jí, pokud by to bylo možné, učinit také šťastnou. Proto se vydal se svými psy do lesního domu. Našel ji ve sklepě, už všechny mrtvé snědla, jen toho kupce ne a toho ani sníst nechtěla, raději by zemřela. Bislav ji vzal na královský zámek a udělal z ní první dvorní dámu.


Ale její zloba ještě nepřešla, její bratr musí těžce zaplatit za to, že ji tak potrestal. Nechala si u jednoho kováře udělat ostrý nůž a položila ho do královy postele. Když byl tento večer unaven a hodil sebou na postel, proklál mu ten nůž srdce a on byl v okamžiku mrtev. Ráno, když se rozkřiklo, že byl král zavražděn, byla celá země zasažena velkým hořem. Blahoslávka však ze zlého svědomí od dvora utekla, takže byl každý přesvědčen, že to musela učinit ona. Královna se vrhla na mrtvé tělo, lomila rukama a bolestí už nedokázala ani plakat, psi leželi okolo, skučeli zármutkem nad smrtí svého pána a sténali. Tu si vzpomněli na hrnec s léčivou mastí. A utíkali na místo, kde ležel drak a našli ještě střepy a na nich bylo ještě tolik léčivé masti, že s ní mohli krále potřít. Bislav opět otevřel oči a byl čilý a zdravý jako dřív. Tu vypukla radost a jásot a nikdo se neradoval více než královna. Když králi řekli, co se stalo a že Blahoslávka unikla, tu zvolal: „Ach ta zlá zmije, ta to učinila!“ A nechal ji najít a zavřít do lesního domu u jejího mrtvého kupce; tam musela sedět u jeho mrtvoly, dokud sama nezemřela hlady.


Pak se stalo, že ti tři psi předstoupili před krále Bislava a pravili: „Nyní už nás nikdy potřebovat nebudeš, setni nám tedy hlavy!“ „Ne, to nikdy neudělám, to by bylo věru pěkné poděkování za vaše služby!“ Pokud mu už dále žádnou službu neprokáží, on o ně bude dál věčně pečovat až do jejich smrti. Ale oni ho prosili tak úpěnlivě a tak dlouho, že jim právě tímto skutkem to největší poděkování prokáže, když jejich přání vyplní, že nakonec zarmouceně popadnul svůj meč a jednomu po druhém setnul hlavy. Podívejme, najednou tu stáli tři princové. „Děkujeme ti, ty jsi nás osvobodil, my jsme byli dlouho zakletí, dokud nám jako poděkování za prokázané služby mladý hrdina nesetne hlavy a to jsi nyní učinil.“
 
Doporučuji:
Kostkované pohádky Dády Kostkové