A B C D E F G H CH I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z

A
Anežka ve skále
Arcilhář
Arcimág a jeho sluha
B
Baron Prášil
Bělouš a vraník
Bílý had
Bratříček a sestřička
Bratříček, sestřička a tři psi
Brémští muzikanti
Bubeník
C
Čas slonů
Cikánská princezna
Čarodějův učeň
Čertův ukoptěný bratr
D
Divodějný strom
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Drakobijce
Dvanáctero bratrů
Dvanáctero lovců
E
Eletka a Žárováček
F
G
Gilgameš a Agga z Kiše
Gudrun
H
Havránka
Holínky z buvolí kůže
Honza Ježek
Honza silák
Honzíček a Grétička
Husopaska
Husopasky pláčou perly
Ch
Chlapec a had
Chytrá hloupost
Chytrá selská dcerka
Chytrý Martin
I
Ilja Muromec
J
Jak dva vandrovali
Jak Honza ke štěstí přišel
Jak ke štěstí skrze šest služebníků přišel
Jak se narodila pohádka
Jalovec
Jednoočka, dvouočka a tříočka
Jorinda a Joringel
K
Kmotřička smrt
Kohout se zlatým peřím
Kosmáček
Košile, meč a prsten
Kouzelná loď
Kouzelná torna, klobouk a roh
Kouzelný kůň
Kouzelný strom
Král Drozdí Brada
Královská hádanka
Královský syn a Ďáblova dcera
Krejčík a tři psi
Křišťálová koule
Kupecký syn a princezna
L
Labutí panna
Lesní chaloupka
Liška a vrána
Locika
Loupežnická jeskyně
M
Martin a velryba
Medvědí kůže
Modrá lucerna
N
Nebeská svatba
Nejkrásnější nevěsta
Nejmilejší Roland
Nemocný král a jeho tři synové
O
O muži bez srdce
O panně Mahuleně
O pejskovi a kočičce, jak si myli podlahu
O princezně která všechno viděla
O princi, který se ničeho nebál
O pyšné noční košilce
O rybáři a jeho ženě
O silném Honzovi
O statečném krejčíkovi
O věrném Janovi
O zlaté huse
O zlatém ptáku
Obr Paleček
Obrobijce
Obušku, z pytle ven!
Oslíček
Osmnáctero vojáků
O Myšince a splněných přáních
P
Paní Holle
Pasáček zajíců
Pidivousek
Poctivý Petr a jeho falešní bratři
Podivuhodná řemesla
Podivuhodný pták
Pohádka o jednom, co se učil bát
Poletuška
Polovina všeho
Popelka
Pravá nevěsta
Princezna a víla
Princezna Trina
Princezna z Ohňového zámku
Princezna ze Rmutného dolu
Ptačí král
Putování k ptáku Nohovi
Q
R
Rumpelniček
Řeznický tovaryš
S
Sedmikráska
Štestí a neštěstí
Šediváček
Šest služebníků
Šestero labutí
Šestka táhne světem
Šípková Růženka
Špatní kamarádi
Sedmero krkavců
Silák Vilík s tisícerem stigmat
Smíšek Ferdinand a zlatý jelen
Sněženka a Růženka
Sněhurka
Spanilá Růžička
T
Tři bratři
Tři chlapíci a obr
Trylkující a hopkající skřivánek
Tři hadí lístky
Tři hejkálkové
Tři královské děti
Tři labutě
Tři pírka
Tři přadleny
U
Uhlířský princ
V
V lese žijí čarodějnice
Víla na rybníce
Včelí královna
Věrná žena
Vřeteno, člunek a jehla
Vychytralý provazník
W
X
Y
Z
Žabí král
Žabí král, aneb železný Jindřich
Ze života polního šneka Ferdy
Živá voda
Zlaté království
Zlatovlásek
Zlatovláskové
Zlatý jelen

Chlapec a had


 
Joseph Haltrich



To byla jednou jedna chudičká žena, která měla jednoho chlapce a ta si na živobytí vydělávala předením; co byla doma spředla, to synek donesl na prodej. Jednou dostal zaplacen celý groš a šel celý šťastný domů a tu uviděl, jak nějací zlí kluci trápí háďátko. Gracian se nad tím ubohým zvířetem slitoval a řekl jim: „Prodejte mi to zvíře za jeden groš!“ A oni s tím souhlasili. Gracian vzal hádě, nesl ho domů a řekl matce: „Podívejte maminko, co jsem koupil za náš výdělek.“ Ale matka potřásla hlavou a řekla: „Hlupáčku, jak jsi mohl za zvíře plné jedu dát celý groš?“ „Jen nechte být, matičko, jednou se mi možná odvděčí.“ A o hádě dobře pečoval, ode všeho, co sám jedl a pil, mu dal a ono pozvolna vyrostlo ve velkého hada.


Když had dospěl, řekl jednoho dne chlapci: „Věz, že já jsem jediná dcera hadího krále, sedni si mi nyní na záda, já se vydám do své domoviny a tebe vezmu s sebou, můj otec ti jistě vše, co jsi pro mne udělal, oplatí.“ Tak si hoch sedl na hada a v krátkém čase byli daleko, daleko v hlubokém černém lese. Tu had pravil: „Vylez na ten nejvyšší strom!“ Sotva tak Gracian učinil, tu had třikrát zapískal tak silně, že ten ostrý tón chlapcem projel, jakoby ho někdo propíchnul dlouhou jehlou. Nyní se kolem zahemžilo a zašustilo a ze všech světových stran se sem připlazilo velké množství hadů a byli celí rádi, že opět vidí ztracenou královskou dceru a vinuli se k ní a tisknuli.


Konečně se také připlazil její otec, sám hadí král, byl mohutnější než ostatní hadové a měl korunu s nádherným zářícím drahokamem.Velmi se zaradoval, když viděl svoji dceru, musela mu vyprávět svůj příběh, jak ji zlí kluci chytili a mučili a jak ji dobrý hoch od nich vykoupil a pak o ni dobře pečoval. Tu se král zeptal, kde by mohl toho dobrého hocha najít, rád by se mu odměnil. „Když mi slíbíš, že mu nic zlého neučiníš a daruješ mu to, co si bude přát, pak ti ho přivedu.“ „Staniž se.“ odvětil hadí král. Tak hadí princezna zavolala Graciána ze stromu dolů. Tento přišel a hadi na něj syčeli ze všech stran, ale nesměli mu nic udělat! „Nyní si, chlapče,“ řekl hadí král: „přej něco za to, že ses o moji dceru tak staral.“ Hadí princezna na cestě domů Graciánovi poradila, že si má přát bílého slunečního koně, který patří jejímu otci a má osm nohou, a drahokam z jeho koruny. Tak si to nyní přál. Ale hadí král mu to dát nechtěl a řekl: „Dám ti kteréhokoliv jiného ze svých koní a k tomu poklady tak obrovské, jen mého slunečního koně a můj drahokam nedostaneš!“ Ale Gracian trval na svém přání, až se král rozhněval a křiknul: „To tě raději na místně spolknu, než byl ti dal takové drahocennosti!“


Ajak řekl, tak udělal a Gracian byl v tu ránu v hadím břiše. Nyní ale začala královská dcerka naříkat a žalovat: „Stříci jsem se měla toho okamžiku, kdy jsem se navrátila, neboť se musím dívat, jak můj nevděčný otec porušil své královské slovo!“ Když to král uslyšel a dceru nijak nemohl utišit, tak Graciana zase vyplivnul. Ale on už více nevypadal jako ubohý malý hoch, nýbrž byl vysoký a krásný jako nějaký princ. Hadí král sundal ze své koruny drahokam, podal je Gracianovi a řekl: „Máš k tomu mít i mého slunečního koně:“ A nechal bělouše přivést, posadil hocha na něj a řekl: „Jeď nyní do světa a když se dostaneš do nějakých nesnází, řekni svému koni a on ti povždy pomůže. Když bude noc, vezmi ten drahokam a dej ho koni na čelo, pak budeš mít stále světlo jako za jasného dne.“


S tímto ponaučením se vydal Gracian na cestu a za chvíli vyjel z hadí říše, neboť jeho kůň byl rychlejší než ranní vítr a skákal z jedné hory na druhou. A na své cestě měli stále den, neboť když se snesla noc, vytáhnul Gracian drahokam a ten jim zářil na cestu jako slunce.


Konečně dojeli do země, kde panoval pyšný a bohatý král. Zrovna byl den, tak Gracian drahokam ukryl, dostavil se na královský dvůr a řekl, že by chtěl sloužit králi, pokud do té služby smí i jeho kůň. To mu rádi dovolili. Ten král byl náruživý lovec a byl celé dny na lovu a ten z jeho sluhů, který skolil nejvíce zvěře, toho měl nejraději. Za krátký čas byl Gracian, který lovil na svém slunečním bělouši, a tak mu nemohla žádná zvěř ani jelen, ani vlk, ani medvěd ani kanec uniknout, tím nejlepším lovcem. Král proto brával ostatním družiníkům něco z jejich mzdy a dával to vše svému oblíbenci. To tyto velmi pohněvalo a vymýšleli, jak by Graciana zničili. V jedné vzdálené pustině ve vysokém rákosí žila divoká svině se zlatými štětinami a ta měla dvanáct selátek. Již mnozí, kteří jí chtěli ulovit, při tom přišli bídně o život. Král o tom věděl a rád by tu divokou svini měl, ale ani on sám se neodvážil ji lovit.


Nyní k němu přišli falešní a závistiví služebníci a řekli mu: „Pane, ten nový lovec se dal slyšet, že je pro něj úplná hračka ulovit divokou svini se zlatými štětinami i s jejími dvanácti selátky!“ Tu si nechal král ihned Graciana zavolat a řekl mu, co byl slyšel, ale tento se zapřísahal, že o tom nic neví. Však král se nenechal odbýt a řekl mu: „Jestliže nebude ta svině se zlatými štětinami a se svými dvanácti selátky hned ráno pobíhat po zámeckém nádvoří, nechám ti za to plané chvástání setnout hlavu!“ Tu Gracian velmi posmutněl, šel do stáje a žaloval svému koni: „Hlavu vzhůru!“ řekl tento: „Já ti umím pomoci. Jdi ihned ke králi a přej si od něj pytel velikosti dvaceti věder a nechej tento uvnitř potřít smolou.“


Když se tak stalo, vzal Gracian pytel, sedl na koně a ten ho nesl pustinou až k rákosině, kde položil, jak mu byl kůň řekl, otevřený pytel, sám se postavil vedle a jeho kůň zařehtal. Tu v rákosině zašustilo a zachrochtalo. Divoká svině už z dálky zpozorovala koně s jezdcem, zůstala tiše stát, divoce koulela očima a strašlivě chrochtala ro! ro! A pak se na ně vyřítila jako blesk. Zcela slepá vztekem ovšem nic neviděla a vběhla rovnou do pytle a její selátka ji následovala. Gracian pytel hbitě zavázal, přehodil ho přes koně a jel domů. Na zámeckém nádvoří pytel rozvázal a divoká svině se selátky vyběhla ven a pobíhala sem a tam, aby unikla, ale železnou hradní bránu prorazit nedokázala. Když se král ráno probudil, uviděl v oknech nějakou nezvykle jasnou záři a také slyšel strašlivé chrochtání, Vstal a přistoupil k oknu, z kterého uviděl svini ze zlatými štětinami i s jejími selátky, a měl velikou radost a Gracian mu byl ještě milejší a musel s ním sedět u jednoho stolu.


A však ostatní družiníky to ještě více roztrpčilo a hned vymýšleli nějaký nový plán, aby ho zničili, šli tedy ke králi a řekli mu: „Ten lovec se nechal slyšet, že je pro něj hračka opatřit ti krásnou princeznu Zlatovlásku. Žije daleko za dalekým mořem a její krása už přivábila mnoho pyšných nápadníků, ale ona všechny odmítla, neboť chce zůstat navždy neprovdána.“ Král si nechal pacholka ihned zavolat a řekl mu, co byl slyšel. On se mu ale zapřísahal, že o tom nic neví, ale král trval na svém: „Jestliže do tří dnů na tomto místě nebude stát Zlatovláska, nechám ti setnout hlavu!“ Opět byl Gracian smutný, šel do stáje a žaloval koni. Tento ho ale utěšoval a řekl: „Já ti pomohu, jdi ke králi a řekni mu, ať ti nechá postavit loď a to nejkrásnější a nejlepší na ni naloží.“


Tak se stalo. Mnoho drahocenných věcí bylo na loď naloženo, ale to nejkrásnější byla postel, podobnou ještě nikdo neviděl. Gracian vzal svého koně na loď a vypluli. Když dorazili do země krásné Zlatovlásky, zakotvili nedaleko paláce, loď otevřeli a Gracian na příď pověsil drahokam, který zářil a všechny ty nádherné věci byly vidět už z dálky. Krásná princezna přišla k zámeckému oknu a dívala se na tu nádheru, ihned poslala svoji komornou, aby všechny ty drahocennosti a především tu postel i s drahokamem koupila. Ale Gracian byl svým koněm poučen, a tak nechal Zlatovlásce vzkázat, že ta postel je příliš velká a velmi těžko se přenáší sem a zase tam, že by měla sama přijít a nejprve ji vyzkoušet, zda jí bude vyhovovat, pak by si mohla také ty ostatní věci na lodi prohlédnout a možná se jí ještě více zalíbí. Zlatovláska oděná v zářících šatech se po chvíli objevila, prohlédla si mnohé věci, nakonec se položila do té krásné postele, aby ji vyzkoušela, a ona byla vyrobena jako zrovna pro ni. Jak si tak mnohé nakoupila a chtěla se vydat na zpáteční cestu, tu si pojednou všimnula, že je na šírém moři. Zatím, co si totiž ty krásné věci prohlížela, Gracian měkce odrazil lodí od břehu a bez toho, že by to byla Zlatovláska zpozorovala, unášel ji pryč. Ta se velmi rozhněvala a řekla, že je to zrada a že se pomstí. Gracian řekl, že by neměla být zlá, neboť se má stát manželkou jednoho mocného krále. „To se nikdy nestane!“ volala zarputile.


Když dorazili na zámek, pospíchal jim král v ústrety a byl dívčinou krásou tak unesen, že Gracianovi pravil: „Tohle ti nikdy nedokážu splatit!“ A princeznu ihned požádal o ruku, ale ta se ně něj temně zahleděla a odvětila: „Ne, to se nestane, dokud mi nepřivedeš moje kobyly i s hřebcem.“ A tímto přáním se cítila být osvobozena, neboť se vdávat nechtěla a věděla, že tento úkol král nikdy nedokáže splnit. Ty kobyly se totiž pásly na jedné rozlehlé podmořské pastvině a hlídal je tam hřebec, kterému z nozder mu šlehal oheň a byl tak silný, že silnějšího by na celém světě pohledal. Tu šel král ke Gracianovi a poručil: „Princeznu jsi mi přivedl, tak mi musíš přivést taký její kobyly s hřebcem!“ Gracian prosil a omlouval se, že tohle nedokáže, ale král řekl: „Jestli tu ráno tohoto času nebudou, tak přijdeš o hlavu!“


Tu si Gracian začal stěžovat, že je to velký nevděk za jeho věrné služby a vyprávěl to svému koni. „Jdi ihned ke králi,“ utěšoval ho tento: „a nechej mi ušít plášť se sedmi buvolích kůží.“ Když se tak stalo, jel Gracian na mořský břeh, kde nechal, jak mu byl poradil kůň, vyhloubit hlubokou jámu, aby se tam on i jeho kůň mohli ukrýt. Potom se jal bílý sluneční kůň hlasitě ržát a nato vběhnul i s Gracianem do jámy. Když mořský vraník to ržání uslyšel, našpicoval uši, zavětřil nebezpečí a rozběhl se útokem směrem, odkud to ržání zaznělo, avšak když dorazil na břeh a nikoho neviděl, pospíchal zpět ke stádu. Nyní zaržál sluneční kůň podruhé a opět se zase ukryl. Vraník se poznovu přiřítil jako bouře, rozhlédl se, a když nic neviděl, obrátil se zpět. Nyní zaržál sluneční kůň potřetí a zůstal stát a bojovně naladěn na vraníka čekal. Ten se chrlíc oheň přiřítil a napadnul slunečního koně a oba se do sebe zakousli, že krev crčela proudem, ale žádný nepovolil, mořský vraník byl stále zarputilejší a prokousal postupně všech sedm buvolích kůží. Ale tím velkým vypětím z boje a tím trojím marným vyběhnutím z moře byl unavenější než sluneční kůň, který měl ještě dost síly k tomu, aby kousnul mořského vraníka tak, že tento se poroučel k zemi. Tu přiběhl Gracian a nasadil mořskému vraníkovi uzdu s ohlávkou a tento nyní pokorně kráčel vedle slunečního koně a všechny kobyly z moře poslušně svého strážce následovaly.


Když dorazili, král se velmi zaradoval a řekl Gracianovi: „Nyní už si od tebe nebudu nikdy nic přát.“ Šel k princezně a řekl: „Kobyly i vraník jsou na nádvoří, nyní nemůžeš už dále váhat a staneš se mojí ženou!“ Ale Zlatovláska pravila svéhlavě: „Ještě ne, nejprve podoj ty kobyly a vykoupej se v jejich vařícím mléce, abys byl tak bílý jako jsem já!“ Ale věděla, že se toho neodváží. Tu šel král ke Gracianovi a řekl: „Poslyš, musíš ještě podojit ty kobyly!“ „Ale králi, copak jsem pro tebe udělal málo? A copak jsi mi sám neslíbil, že už nebudeš nic chtít?“ „Co ti poručím, udělat musíš, jestli ne, nechám ti setnout hlavu!“ Tu šel Gracian smutně do stáje a žaloval koni, ale ten ho utěšoval: „Zaveď mě ihned na nádvoří!“ Když se tak stalo, tu kůň vydechnul jednou levou nosní dírkou a najednou se udělalo tak mrazivo, že všem kobylám i vraníkovi v blátě, ve kterém stáli, ihned přimrzli nohy, a tak je mohl lehce podojit.


Nyní nalili mléko do velkého kotle a přivedli k varu. Když začalo kobylí mléko bublat, zvolala pyšná princezna: „Nu, králi, nyní vlez dovnitř a vykoupej se!“ Ale tento dostal strach, že se ve vařícím mléku zalkne. Nechal opět zavolat Graciana a řekl: „Ihned vlez dovnitř a vykoupej se, ať vidím, jaké to je.“ To nebylo jinochovi zrovna vhod a řekl: „Králi, dopouštíš se na mě nespravedlnosti, nechtěj to po mě!“ Tu se král rozhněval: „Jestli to neuděláš, přijdeš o hlavu!“ Tak šel Gracian smutně do stáje a žaloval svému koni. „Zaveď mne ke kotli, ničeho se neboj a klidně vlez dovnitř.“ Tak to Gracian udělal. Když se vysvléknul a vlezl do kotle, fouknul kůň levou nosní dírkou tolik chladu, aby bylo mléko příjemně vlažné. „To je příjemné!“ zvolal Gracian a rázem byl tak bělounký, že to byla nádhera na něj pohledět. Tu král zvolal: „Honem ven!“ Bál se toho, že Gracian tak zkrásněl a skočil dovnitř sám. Sotva byl ale Gracian z kotle venku, tu do něj sluneční kůň fouknul pravou nosní dírkou takový žár, že mléko začalo ihned vařit, zabublalo a král v mžiku zmizel. Bídně se v tom kobylím mléce uvařil a nenašli z něj nic než vybělené kosti.


Nyní předstoupil Gracian před Zlatovlásku a řekl: „Já jsem ten muž, kterému patří sluneční kůň a sluneční drahokam, který chytil svini se zlatými štětinami a dvanácti selátky, tebe přivedl, kobyly podojil a vařícím mléce se vykoupal, nechceš za muže mě?“ Byl tak krásný, tak vítězoslavný, tak statný, že pyšná princezna k němu pojednou vzplála láskou a vykřikla: „Ano, chci tebe a nikoho jiného!“


Tak se stal Gracian manželem krásné Zlatovlásky a byl nyní také pán a král říše, kterou měl dříve v majetku ten nevděčný král.


Ti falešní družiníkové, kteří se báli spravedlivého trestu, v tom čase uprchli.


Co se dále událo s tím slunečním koněm, mořským vraníkem a kobylami, to nedokáže říct nikdo, ale mladý král a zlatovlasá královna prý ještě dlouho šťastně žili a pokud neumřeli, žijí dodnes
Doporučuji:
Kostkované pohádky Dády Kostkové