A B C D E F G H CH I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z

A
Anežka ve skále
Arcilhář
Arcimág a jeho sluha
B
Baron Prášil
Bělouš a vraník
Bílý had
Bratříček a sestřička
Bratříček, sestřička a tři psi
Brémští muzikanti
Bubeník
C
Čas slonů
Cikánská princezna
Čarodějův učeň
Čertův ukoptěný bratr
D
Divodějný strom
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Drakobijce
Dvanáctero bratrů
Dvanáctero lovců
E
Eletka a Žárováček
F
G
Gilgameš a Agga z Kiše
Gudrun
H
Havránka
Holínky z buvolí kůže
Honza Ježek
Honza silák
Honzíček a Grétička
Husopaska
Husopasky pláčou perly
Ch
Chlapec a had
Chytrá hloupost
Chytrá selská dcerka
Chytrý Martin
I
Ilja Muromec
J
Jak dva vandrovali
Jak Honza ke štěstí přišel
Jak ke štěstí skrze šest služebníků přišel
Jak se narodila pohádka
Jalovec
Jednoočka, dvouočka a tříočka
Jorinda a Joringel
K
Kmotřička smrt
Kohout se zlatým peřím
Kosmáček
Košile, meč a prsten
Kouzelná loď
Kouzelná torna, klobouk a roh
Kouzelný kůň
Kouzelný strom
Král Drozdí Brada
Královská hádanka
Královský syn a Ďáblova dcera
Krejčík a tři psi
Křišťálová koule
Kupecký syn a princezna
L
Labutí panna
Lesní chaloupka
Liška a vrána
Locika
Loupežnická jeskyně
M
Martin a velryba
Medvědí kůže
Modrá lucerna
N
Nebeská svatba
Nejkrásnější nevěsta
Nejmilejší Roland
Nemocný král a jeho tři synové
O
O muži bez srdce
O panně Mahuleně
O pejskovi a kočičce, jak si myli podlahu
O princezně která všechno viděla
O princi, který se ničeho nebál
O pyšné noční košilce
O rybáři a jeho ženě
O silném Honzovi
O statečném krejčíkovi
O věrném Janovi
O zlaté huse
O zlatém ptáku
Obr Paleček
Obrobijce
Obušku, z pytle ven!
Oslíček
Osmnáctero vojáků
O Myšince a splněných přáních
P
Paní Holle
Pasáček zajíců
Pidivousek
Poctivý Petr a jeho falešní bratři
Podivuhodná řemesla
Podivuhodný pták
Pohádka o jednom, co se učil bát
Poletuška
Polovina všeho
Popelka
Pravá nevěsta
Princezna a víla
Princezna Trina
Princezna z Ohňového zámku
Princezna ze Rmutného dolu
Ptačí král
Putování k ptáku Nohovi
Q
R
Rumpelniček
Řeznický tovaryš
S
Sedmikráska
Štestí a neštěstí
Šediváček
Šest služebníků
Šestero labutí
Šestka táhne světem
Šípková Růženka
Špatní kamarádi
Sedmero krkavců
Silák Vilík s tisícerem stigmat
Smíšek Ferdinand a zlatý jelen
Sněženka a Růženka
Sněhurka
Spanilá Růžička
T
Tři bratři
Tři chlapíci a obr
Trylkující a hopkající skřivánek
Tři hadí lístky
Tři hejkálkové
Tři královské děti
Tři labutě
Tři pírka
Tři přadleny
U
Uhlířský princ
V
V lese žijí čarodějnice
Víla na rybníce
Včelí královna
Věrná žena
Vřeteno, člunek a jehla
Vychytralý provazník
W
X
Y
Z
Žabí král
Žabí král, aneb železný Jindřich
Ze života polního šneka Ferdy
Živá voda
Zlaté království
Zlatovlásek
Zlatovláskové
Zlatý jelen

Dvanáctero bratrů


 
Johann Wolf



Byl jednou jeden chudý muž, který měl dvanáct synáčků a nic k jejich obživě. Tak dali synkové jednoho dne otci sbohem a nechali se naverbovat jako dvanáct husarů do jedné švadrony, kde z nich měl rytmistr radost, protože to byli udatní vojáci. Jednoho dne ale ten nejmladší něco přehlédl a byl za to od kaprála potrestán výpraskem. Vyprávěl o tom pak svým bratrům a když byla noc, osedlali tito svoje koně a všech dvanáct jich i se svými saky i paky dezertovalo. Když dorazili do jednoho hostince za hranice země, přijel k nim rytmistr a zapřísahal je, aby se s ním vrátili. Ale oni to neudělali, nýbrž jeli dál do šírého světa, aby tam hledali své štěstí. Tak přijeli do jednoho přívětivého a krásného lesa, uprostřed kterého stál jeden krásný zámek. Kolem zámku byl hluboký příkop a padací most byl vytažen. Husaři zámek objeli, aby nalezli jiný vchod, a když znova přijeli k mostu, byl spuštěn dolů. Tak se vzmužili a vjeli na most.


Vzámecké bráně stála nějaká dáma v černých šatech a s černým obličejem a přátelsky je přijala. Poručila jim sestoupit z koní a vedla je širokým zámeckým schodištěm vzhůru a obrovskou halou do sálu, kde bylo prostřeno pro dvanáct mužů a pokynula jim, aby se posadili ke stolu. Pak se jala přinášet výtečné pokrmy a nejvzácnější vína. To věru bratrům lahodilo a pustili se do hodování. Tu dáma pravila: „Tohle můžete mít pořád, pokud tu zůstanete tři roky a nevyjdete ze zámku. Pokud budete po celý ten čas věrni svému slibu, budete pak bohatě odměněni, to vám slibuji, když ale slib nedodržíte, zle se vám povede.“ A těch dvanáct husarů souhlasilo a takový slib složilo. Jak to prvního dne začalo, tak to pokračovalo napořád. Ve dne jedli a pili a veselili se. Večer šli do ložnic, které jim černá dáma ukázala, a vyspali se v hedvábí. I jejich koně byli ve stájích dobře krmeni a opečováváni, takže si kvůli nim nemuseli dělat starosti.


Když ale uběhly dva roky, už jim jídlo a pití nechutnalo tak jako na začátku. Nakonec si vymyslili takový úklad, že si v zámecké pokladnici naplní torny zlatem a s tím odjedou pryč. Jen ten nejmladší z bratrů, Lubomír o tom nechtěl ani slyšet a své bratry úpěnlivě prosil, aby od svého zlého úmyslu upustili a té černé dámě za vše dobré, co jim učinila, nečinili škodu. Ale oni si nenechali nic namluvit, napěchovali si druhého dne svoje torny a kapsy zlatem a cválali pryč. Lubomír je ještě před bránou napomínal, ale nic to nepomohlo, proto řekl: „Kam jdete vy, tam musím i já!“ Naplnil si tornu zlatem a ujížděl s nimi.


Přijeli do téhož hostince, kde byli prve, dříve než vjeli do toho lesa, a jali se zde žít v přepychu a přebytku. Ale za krátký čas všechno zlato prohýřili a rozhodli se jet dál do lesa a vyzkoušet svoje štěstí. Jen Lubomír si svoje zlato uschoval u hostinského a na tom bohapustém hýření se nepodílel. Když se bratři rozhodli odjet, řekl, že tu raději zůstane a nechal se u hostinského najmout za sklepníka. Bratři se rozjeli do světa, vždy dva či tři společně a chtěli se do toho hostince zase vrátit do roka a dne. Lubomír zatím vykonával svoji službu tak svědomitě, že byl všemi oblíben a hostinský, který neměl žádné děti, ho nakonec měl za syna.


Když uplynul stanovený čas, vrátili se bratři zpět, jeden po druhém a vždy jeden špinavější a roztrhanější než druhý, jejich zrada černé paní jim nepřinesla žádné požehnání. Když byli nyní zase všichni pohromadě, společně se poradili a jednohlasně se shodli na tom, že se vydají opět do zámku a tam vyzkouší ještě jednou své štěstí s černou dámou. Lubomír je od toho chtěl opět odvrátit, ale oni mu nedali pokoje, dokud nejel nakonec s nimi. Projeli zase lesem a na zámek a padací most byl opět spuštěn dolů.


V bráně čekala černá dáma, neřekla však ani slovo a ani na jednoho se nepodívala. Kráčela před nimi do jídelny, kde bylo opět prostřeno pro dvanáct lidí, a přinesla jim opět to nejlepší a nejvzácnější bez toho, že by však promluvila slůvka a na některého z nich jen koutkem oka pohlédla. Zpočátku byli bratři zaražení, ale brzy začali pít a rozveselili se a byli rozjaření až do hluboké noci. Když usnuli, přišla černá dáma a probudila toho nejstaršího a poručila mu jít s ní ven, že mu musí něco říct. A potom si přišla pro toho druhého a tak to šlo po řadě, dokud nepřišla pro Lubomíra. Toho zavedla do kuchyně a ukázala mu v kamenné výlevce puklinu, kterou se má podívat dolů. Tam na černé zemi leželo jeho jedenáct bratrů, jeden přes druhého a měli všichni zlámaný vaz. Černá dáma se ho zeptala, zda tu zůstane ještě tři roky nebo si přeje, aby ho srazila dolů k ostatním. Mrtví bratři ale zvedli své zakrvácené hlavy a volali na něj, že to není pravda, že nejsou mrtví, že nemá dát na nic, co mu černá dáma říká. Lubomír se ale nedal zmást a souhlasil. Dáma ho zavedla opět do postele a od následujícího dne s ním opět mluvila a sloužila mu lépe než dříve.


Když byli nyní tři roky málem u konce, přišla jednoho večera za ním a řekla, že teď musí vydržet ještě tři dny, které budou daleko horší než celé tři roky. Co se ale po následující tři noci stane, to musí vydržet a skrze nic se nesmí nechat zmást, neboť pronese-li jedno jediné slůvko, bude vše ztraceno. V té první noci, když odbila desátá hodina, otevřely se dveře a do ložnice přišlo jeho dvanáct bratrů; smáli se a vyprávěli mu, že nyní sám vidí, že jsou stále živí a že ho černá dáma obelhala a má jít s nimi a s nimi se poveselit. Tak si s Lubomírem celé dvě hodiny povídali a různými způsoby se ho snažili přimět k řeči, ale on zůstal pevný a s úderem dvanácté hodiny bratři zmizeli.


Druhého rána přišla černá dáma a byla z jedné třetiny bílá. Děkovala mu a velmi ho prosila, aby i následující dvě noci vytrval a nedal se ani za nic zmást. Druhé noci se úderem desáté hodiny opět otevřely dveře a přišli bratři a přivedli s sebou staré rodiče i hostinského. Ten se svým číšníkem velmi přátelsky rozmlouval, jak je moc rád, že ho našel a co se mu to stalo a tak dál. Lubomír mu ale neodpovídal, ačkoliv mu to bylo velmi zatěžko. Nyní se k němu jali promlouvat otec i matka, jak se kvůli němu od toho času, co je pryč, byli naplakali a nyní by k nim mohl pronést alespoň jedno útěšné slůvko. Když však Lubomír mlčel, tu pravili, že když nemá pro staré rodiče ani dobré slovo, nechtějí o něm více nikdy slyšet a že více není jejich synem. To Lubomíra velmi ranilo, po tvářích mu tekly slzy, ale vytrval a neřekl ani slovo a ve dvanáct hodin všichni zmizeli.


Druhého rána přišla černá dáma a byla ze dvou třetin bílá. Děkovala mu, neboť nyní je blizounko vysvobození a velmi ho prosila, aby také třetí a poslední noci pevně vytrval. Když byl večer, zavedla ho do jiné nádherně vyzdobené kulaté místnosti. Stál tam uprostřed kulatý stůl a Lubomír si k němu musel sednout. Dříve něž princezna znovu odešla, dala mu do ruky prut a řekla, že téhle noci přijdou rozličná zvířata a budou se na něj sápat. Ale on má zůstat neochvějný a jen, když se některé přiblíží na dosah, má je uhodit tímto prutem. S úderem desáté hodiny dveře samy odskočily a dovnitř vtrhla všelikerá zvěř. Vypadala tak děsivě a strašlivě, že to k vypovězení není; ti tvorové se na Lubomíra tlačili blíž a blíže ke stolu, ale sotva se některé přiblížilo až k němu, uhodil ho tím prutem a ono se stáhnulo zpět. Jak se připozdívalo, byla ta zvířata dotěrnější, neboť sotva jedno uhodil a takto zahnal, deset dalších na něj cenilo zuby, natahovalo po něm své dlouhé krky, že se stěží mohl ubránit. Ubývalo mu už sil a k samému konci se mu dělaly už mžitky před očima. Tu konečně udeřila dvanáctá hodina, zapraštělo to tak strašlivě, jakoby se zámek propadal pod zem a on se zhroutil v bezvědomí na stůl.


Když se Lubomír opět probudil, ležel vám na krásném lůžku a kolem stáli bohatě odění sloužící. Pomohli mu se obléci a zavedli ho do obrovského sálu, kde seděl na zlatém trůnu král, vedle něj královna a okolo stálo dvanáct krásných princezen a ta černá dáma, která byla nyní celá sněhobílá, byla nejstarší z nich. Král řekl: „Díky své věrnosti jsi vysvobodil nás a zámek, za to si smíš vyvolit jednu z mých dcer a já ti věnuji korunu a k tomu celé království.“ Lubomír se dlouho nerozmýšlel a vyvolil si tu nejstarší, do které se během těch tří let ze srdce zamiloval.


Nyní tou zemí vládl jásot a radost a byla uspořádána nádherná svatba a Lubomír a princezna byli nejkrásnější pár, který byl kdy vůbec k vidění
Doporučuji:
Kostkované pohádky Dády Kostkové