A B C D E F G H CH I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z

A
Anežka ve skále
Arcilhář
Arcimág a jeho sluha
B
Baron Prášil
Bělouš a vraník
Bílý had
Bratříček a sestřička
Bratříček, sestřička a tři psi
Brémští muzikanti
Bubeník
C
Čas slonů
Cikánská princezna
Čarodějův učeň
Čertův ukoptěný bratr
D
Divodějný strom
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Drakobijce
Dvanáctero bratrů
Dvanáctero lovců
E
Eletka a Žárováček
F
G
Gilgameš a Agga z Kiše
Gudrun
H
Havránka
Holínky z buvolí kůže
Honza Ježek
Honza silák
Honzíček a Grétička
Husopaska
Husopasky pláčou perly
Ch
Chlapec a had
Chytrá hloupost
Chytrá selská dcerka
Chytrý Martin
I
Ilja Muromec
J
Jak dva vandrovali
Jak Honza ke štěstí přišel
Jak ke štěstí skrze šest služebníků přišel
Jak se narodila pohádka
Jalovec
Jednoočka, dvouočka a tříočka
Jorinda a Joringel
K
Kmotřička smrt
Kohout se zlatým peřím
Kosmáček
Košile, meč a prsten
Kouzelná loď
Kouzelná torna, klobouk a roh
Kouzelný kůň
Kouzelný strom
Král Drozdí Brada
Královská hádanka
Královský syn a Ďáblova dcera
Krejčík a tři psi
Křišťálová koule
Kupecký syn a princezna
L
Labutí panna
Lesní chaloupka
Liška a vrána
Locika
Loupežnická jeskyně
M
Martin a velryba
Medvědí kůže
Modrá lucerna
N
Nebeská svatba
Nejkrásnější nevěsta
Nejmilejší Roland
Nemocný král a jeho tři synové
O
O muži bez srdce
O panně Mahuleně
O pejskovi a kočičce, jak si myli podlahu
O princezně která všechno viděla
O princi, který se ničeho nebál
O pyšné noční košilce
O rybáři a jeho ženě
O silném Honzovi
O statečném krejčíkovi
O věrném Janovi
O zlaté huse
O zlatém ptáku
Obr Paleček
Obrobijce
Obušku, z pytle ven!
Oslíček
Osmnáctero vojáků
O Myšince a splněných přáních
P
Paní Holle
Pasáček zajíců
Pidivousek
Poctivý Petr a jeho falešní bratři
Podivuhodná řemesla
Podivuhodný pták
Pohádka o jednom, co se učil bát
Poletuška
Polovina všeho
Popelka
Pravá nevěsta
Princezna a víla
Princezna Trina
Princezna z Ohňového zámku
Princezna ze Rmutného dolu
Ptačí král
Putování k ptáku Nohovi
Q
R
Rumpelniček
Řeznický tovaryš
S
Sedmikráska
Štestí a neštěstí
Šediváček
Šest služebníků
Šestero labutí
Šestka táhne světem
Šípková Růženka
Špatní kamarádi
Sedmero krkavců
Silák Vilík s tisícerem stigmat
Smíšek Ferdinand a zlatý jelen
Sněženka a Růženka
Sněhurka
Spanilá Růžička
T
Tři bratři
Tři chlapíci a obr
Trylkující a hopkající skřivánek
Tři hadí lístky
Tři hejkálkové
Tři královské děti
Tři labutě
Tři pírka
Tři přadleny
U
Uhlířský princ
V
V lese žijí čarodějnice
Víla na rybníce
Včelí královna
Věrná žena
Vřeteno, člunek a jehla
Vychytralý provazník
W
X
Y
Z
Žabí král
Žabí král, aneb železný Jindřich
Ze života polního šneka Ferdy
Živá voda
Zlaté království
Zlatovlásek
Zlatovláskové
Zlatý jelen

Holínky z buvolí kůže


 
Bratři Grimmové



Byl jednou jeden starý voják, který se ničeho nebál; ale když byl propuštěn z vojska, chodil světem a svůj chléb si musil vždy vyžebrat, protože se byl ničemu nevyučil kromě vojenského řemesla. Všechno, co na tom Božím světě Kryštof měl, byl nepromokavý plášť, který mu visel přes ramena, a holínky z buvolí kůže. Jednoho dne se na své pouti dostal až do hlubokého lesa. Nevěděl, kde je, ale pak uviděl na jednom poraženém stromě sedět dobře oblečeného muže, který měl na sobě lovecký kabát. Voják na něj zamával a šel až k němu, sedl si vedle do trávy a natáhl si nohy. „Koukám, že máš fajnové holínky, pěkně se ti blýskají,“ řekl Kryštof lovci: „ale kdybys musel jako já táhnout světem, dlouho by ti nevydržely. Koukej se na ty moje, jsou z buvolí kůže a už pěkný čas mi slouží, jsou silné a pevné.“ Když si byl odpočinul, tak Kryštof vstal a řekl lovci: „Já už tu déle nezůstanu, hlad mně žene dál. Ale bratříčku, Leštěná holínko, nevíš, která cesta vede z lesa ven?“ „Nevím.“ odvětil lovec: „já jsem v tomhle lese taky zabloudil.“ „Tak pojď se mnou,“ nabídnul mu voják: „samotnému je neveselo, můžeme tu cestu hledat spolu.“


Lovec se usmál a vydal se na cestu s Kryštofem a šli, dokud se nesnesla na krajinu noc. „No, dneska z lesa nevyjdeme,“ řekl Kryštof: „ale vidím v dálce světlo, tam bychom mohli dostat něco k jídlu.“ Našli kamenný dům. Zabušili na dveře a otevřela jim nějaká stařena: „Hledáme nocleh, matko,“ řekl jí voják: „a taky něco malého k jídlu, protože máme torny od rána prázdné.“ „Tady nemůžete zůstat,“ řekla jim stařena: „tohle je loupežnické doupě! Pokud jste jen trochu chytří, ztratíte se, než se ti raubíři vrátí domů, neboť kdyby vás tu našli, zle se vám povede.“ „No hůře být už nemůže.“ odvětil Kryštof: „Už dva dny jsem neměl nic v žaludku, je mi úplně jedno, jestli umřu hlady nebo mě zabijí. Já jdu dovnitř!“ Lovec ho nechtěl následovat, ale voják ho chytil za rukáv a naléhal: „Pojď, bratříčku, snad nejde hned o život.“ Stařena byla slitovná a řekla jim: „Schovejte se za pec, jestli něco loupežníci nechají, jak usnou, tak vám to přinesu.“


Sotva si sedli do rohu za pec, přišlo dvanáct loupežníků; sedli si ke stolu, který byl lákavě prostřen, a pustili se s elánem do jídla. Stařena přinesla obrovskou pečeni a loupežnici si nechali chutnat. Když vůně toho pamlsku zalítla až ke Kryštofovu nosu, řekl lovci: „Já už to déle nevydržím, jdu si sednout ke stolu a najím se.“ „Připravíš nás o život!“ řekl mu lovec a chytil ho za ruku. Ale voják začal hlasitě kašlat, a když to loupežníci uslyšeli, odhodili vidličky a nože, vyskočili a vytáhli oba nezvané hosty ze zápecí. „Aaa, panáčkové!“ volali: „Sedíte tu v koutě, copak tu chcete? Vyslali vás jako zvědy? No jen počkejte, my vás naučíme na suché větvi létat.“ „Jen pomalu,“ řekl Kryštof: „mám hlad, dejte mi něco k jídlu, pak si se mnou můžete dělat, co chcete.“ Loupežnici se zarazili a jejich náčelník řekl: „Vidím, že se nebojíš! Dobrá, dostaneš najíst, ale potom zemřeš!“ „Bratříčku Leštěná holínko, pojď a jez!“ zvolal Kryštof na lovce: „Jsi hladový stejně jako já a lepší pečení ani ve svém domě nenajdeš.“ Ale lovec jíst nechtěl. Loupežníci se překvapeně dívali na vojáka a říkali si: „Ten chlap nedělá žádné okolky.“


Pak Kryštof pravil: „No jídlo bylo dobré, nyní kdyby bylo něco dobré na zapití.“ Náčelník byl v dobrém rozmaru a chtěl se nechat vidět, zavolal tedy na stařenu: „Přines ze sklepa láhev a jednu z těch nejlepších!“ Voják pak vytáhl zátku, jen to bouchlo, šel s lahví k lovci a pravil mu: „Koukej, bratříčku, teď uvidíš div divoucí, jak připiji na zdraví celé té čeledi.“ Pak zamával tou lahví nad hlavami loupežníku a zvolal: „Buďte všichni zdrávi, ale s hubou otevřenou a pravou rukou nad hlavou!“ a zhluboka se napil. Sotva ta slova vyslovil, tak loupežnici zůstali nehybně sedět, jako by byli z kamene, měli jen otevřená ústa a vystrčené pravé ruce nad hlavu. Tu lovec řekl vojákovi: „Vidím, že umíš podivné kousky, ale nyní pojďme raději pryč.“ „Oho, bratříčku, to bychom tomu dali, kdybychom zrovna teď odešli, když jsme nepřátele přemohli a můžeme si tu dělat, co chceme. Sedí tu ztuhlí a huby mají otevřené údivem, ale nemohou se ani pohnouti, dokud je nevysvobodím. Teprve teď se můžeme po libosti najíst a napít.“ Stařena musela přinést ještě jednu láhev a voják nevstal od stolu dříve, dokud se nebyl na tři dny dopředu nenajedl.


Konečně když se rozednilo, Kryštof řekl: „Nyní je čas, abychom tábor opustili a udělali si krátký výlet, jestli nám stařena ukáže cestu do města!“ Když byli do města dorazili, tu zašel voják za svými starými kamarády a pravil jim: „Mám uprostřed lesa hnízdečko plné ptáčku zralých pro šibenici, pojďte se mnou a pomůžete mi!“ A lovci Kryštof řekl: „Musíš se vrátit se mnou, aby jsi viděl, jak se budou ptáčkové cukat, až je hoši popadnou.“ Pak v tom hostinci vojáci loupežníky obstoupili, Kryštof opět pozdvihl láhev, zhluboka se napil, zamával s ní nad hlavami loupežníků a zavolal: „Buďte všichni zdrávi!“ V tom okamžiku se loupežníci začali zase hýbat, ale vojáci je rázem srazili k zemi a na rukou i nohou spoutali. Pak je naházeli jako pytle na vůz a Kryštof vojákům řekl: „Jeďte rovnou do věznice.“ Lovec si vzal jednoho z vojáků stranou a předal mu nějaký vzkaz. „Bratříčku Leštěná holínko,“ řekl voják: „no nepřítele jsme už zaopatřili a svůj život si zachránili. Nyní se my opozdilci můžeme v klidu vydat na další cestu.“


Když se blížili k městu, tu voják viděl, jak se tlačí ven z města množství lidí, hlasitě provolává slávu a do výše vyhazuje zelené ratolesti. Tu uviděl jak ven vychází i celá královská garda. „Co to má znamenat?“ obrátil se Kryštof k lovci. „Ty nevíš?“odpověděl mu lovec: „ Král byl po dlouhý čas vzdálen ze své říše, dneska se vrací zpět a oni ho všichni vítají?“ “Ale kde je ten král?“podivil se Kryštof: „Já ho tedy nevidím.“ „Tady je,“ odvětil mu lovec: „Já jsem král a ohlásil jsem svůj příchod.“ Tu rozepnul svůj lovecký kabát a pod ním byl vidět královský šat. Kryštof se velmi polekal, padl na kolena a prosil o slitování, že jen z nevědomosti s lovcem jako se sobě rovným nakládal a různými jmény ho nazýval.


Král ho ale vzal za ruce a pravil: „Kryštofe, ty jsi statečný voják a zachránil si mi život. Abys ses o mne postaral, žádné námahy jsi nelitoval. A kdyby jsi chtěl pojíst ještě kousek tak dobré pečeně jako v loupežnickém domě, tak jsi zván do mé královské kuchyně. Jen když budeš chtít někomu připiti na zdraví, musíš k tomu napřed mít mé svolení
Doporučuji:
Kostkované pohádky Dády Kostkové