A B C D E F G H CH I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z

A
Anežka ve skále
Arcilhář
Arcimág a jeho sluha
B
Baron Prášil
Bělouš a vraník
Bílý had
Bratříček a sestřička
Bratříček, sestřička a tři psi
Brémští muzikanti
Bubeník
C
Čas slonů
Cikánská princezna
Čarodějův učeň
Čertův ukoptěný bratr
D
Divodějný strom
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Drakobijce
Dvanáctero bratrů
Dvanáctero lovců
E
Eletka a Žárováček
F
G
Gilgameš a Agga z Kiše
Gudrun
H
Havránka
Holínky z buvolí kůže
Honza Ježek
Honza silák
Honzíček a Grétička
Husopaska
Husopasky pláčou perly
Ch
Chlapec a had
Chytrá hloupost
Chytrá selská dcerka
Chytrý Martin
I
Ilja Muromec
J
Jak dva vandrovali
Jak Honza ke štěstí přišel
Jak ke štěstí skrze šest služebníků přišel
Jak se narodila pohádka
Jalovec
Jednoočka, dvouočka a tříočka
Jorinda a Joringel
K
Kmotřička smrt
Kohout se zlatým peřím
Kosmáček
Košile, meč a prsten
Kouzelná loď
Kouzelná torna, klobouk a roh
Kouzelný kůň
Kouzelný strom
Král Drozdí Brada
Královská hádanka
Královský syn a Ďáblova dcera
Krejčík a tři psi
Křišťálová koule
Kupecký syn a princezna
L
Labutí panna
Lesní chaloupka
Liška a vrána
Locika
Loupežnická jeskyně
M
Martin a velryba
Medvědí kůže
Modrá lucerna
N
Nebeská svatba
Nejkrásnější nevěsta
Nejmilejší Roland
Nemocný král a jeho tři synové
O
O muži bez srdce
O panně Mahuleně
O pejskovi a kočičce, jak si myli podlahu
O princezně která všechno viděla
O princi, který se ničeho nebál
O pyšné noční košilce
O rybáři a jeho ženě
O silném Honzovi
O statečném krejčíkovi
O věrném Janovi
O zlaté huse
O zlatém ptáku
Obr Paleček
Obrobijce
Obušku, z pytle ven!
Oslíček
Osmnáctero vojáků
O Myšince a splněných přáních
P
Paní Holle
Pasáček zajíců
Pidivousek
Poctivý Petr a jeho falešní bratři
Podivuhodná řemesla
Podivuhodný pták
Pohádka o jednom, co se učil bát
Poletuška
Polovina všeho
Popelka
Pravá nevěsta
Princezna a víla
Princezna Trina
Princezna z Ohňového zámku
Princezna ze Rmutného dolu
Ptačí král
Putování k ptáku Nohovi
Q
R
Rumpelniček
Řeznický tovaryš
S
Sedmikráska
Štestí a neštěstí
Šediváček
Šest služebníků
Šestero labutí
Šestka táhne světem
Šípková Růženka
Špatní kamarádi
Sedmero krkavců
Silák Vilík s tisícerem stigmat
Smíšek Ferdinand a zlatý jelen
Sněženka a Růženka
Sněhurka
Spanilá Růžička
T
Tři bratři
Tři chlapíci a obr
Trylkující a hopkající skřivánek
Tři hadí lístky
Tři hejkálkové
Tři královské děti
Tři labutě
Tři pírka
Tři přadleny
U
Uhlířský princ
V
V lese žijí čarodějnice
Víla na rybníce
Včelí královna
Věrná žena
Vřeteno, člunek a jehla
Vychytralý provazník
W
X
Y
Z
Žabí král
Žabí král, aneb železný Jindřich
Ze života polního šneka Ferdy
Živá voda
Zlaté království
Zlatovlásek
Zlatovláskové
Zlatý jelen

Jednoočka, Dvouočka a Tříočka


 
Bratři Grimmové



yla jednou jedna vdova, která měla tři dcery, z nich té nejstarší říkali Jednoočka, protože měla uprostřed čela jediné oko, té prostřední Dvouočka, protože měla dvě oči jako ostatní lidé, a té nejmladší Tříočka, protože měla tři oči, neboť kromě dvou oči měla ještě třetí uprostřed čela. Díky tomu, že Dvouočka vyhlížela nejinak než ostatní děti, nemohla ji matka ani sestry vystát. Říkaly jí: „S těma svýma dvěma očima nejsi nic lepšího než obyčejný člověk, nepatříš k nám!“ Tedy ji odstrkovaly a místo šatů jí hodily jen hadry a k jídlu nedostávala nic lepšího, než co zbylo a činily ji veškerá příkoří, která jim přišla na mysl.


událo se jednou, že Dvouočka musela s kozou na pastvu, ale byla zcela hladová, protože toho dne ji sestry nenechaly k jídlu skoro nic. Dvouočka v lukách posadila na mez a jala se plakat, a tak vám plakala, že jí z očí tekly dva slané potůčky. A když uprostřed toho naříkání zvedla na chvíli oči, stala před ní, kde se vzala, tu se vzala, nějaká žena, která se ptala: „Dvouočko, pročpak pláčeš?“ Dvouočka odvětila: „Jak nemám plakat, když mám dvě oči jako ostatní lidé, a proto mne nemohou moje sestry ani matka vystát, jen mne odstrkují, místo šatů nosím hadry a k jídlu dostávám jen zbytky. A dneska toho nechaly tak málo, že mám ukrutánský hlad.“ Tu ta moudrá žena pravila: „Dvouočko, osuš svoje slzy, něco ti řeknu, abys už nikdy nehladověla, poruč své koze: „Kozičko neváhej, stoleček prostírej!“ a před tebou se objeví čistě prostřený stoleček a na něm bude jídlo, kterého se můžeš dosyta najíst. A až se najíš a stoleček nebudeš potřebovat, tak jen řekni: „Kozičko jen lež, ty stolečku běž!“ a on ti zmizí z očí.“ S těmi slovy žena zmizela.


vouočka si pomyslela: „To musím ihned vyzkoušet, zda je to pravda, co ta paní pravila, neboť mám strašlivý hlad!“ a tak řekla: „Kozičko neváhej, stoleček prostírej!“ A sotva ta slova vyslovila, stál před ní stoleček prostřený bílým ubrouskem, na něm talíř, nůž, vidlička a stříbrná lžička a dokola ty nejlepší pokrmy, které voněly a byly ještě horké, jakoby je právě přinesli z kuchyně. Dvouočka pronesla krátkou modlitbičku, kterou znala: „Pane náš, buď po všechny časy mým hostem! Amen!“ Sedla si a nechala si chutnat. A když se nasytila, pravila, jak jí byla ta paní naučila: „Kozičko jen lež, ty stolečku běž!“ A stoleček se vším, co na něm bylo, zmizel. „Tak to je krásné zaopatření.“ myslila si Dvouočka a byla spokojená a veselá. Večer, když přišla s kozou domů, našla hliněnou misku s jídlem, které jí tam nachystaly sestry, ale ani se jí nedotknula.


ruhého dne vyhnala kozu opět na pastvu a těch pár kůrek ztvrdlého chleba, které ji podaly, nechala opět ležet. Poprvé to sestry nezpozorovaly, ale když to tak udělala pokaždé, všimnuly si toho a řekly: „Má se to s Dvouočkou nějak podivně, neboť jídlo nechá pokaždé stát a dříve snědla všechno, co se jí dalo. V tom jistě něco vězí.“ Aby tomu přišly na kloub, měla jít Jednoočka s Dvouočkou na pastvu a měla dávat pozor, co se bude dít a zda jí někdo nenosí jídlo. Když se tedy Dvouočka brala na cestu, šla Jednoočka k ní a řekla: „Já dneska půjdu pást s tebou, abych se podívala, jak dobře pečuješ o naši kozu a jestli ji vodíš na tu nejlepší pastvu.“ Ale Dvouočka pochopila, co má Jednoočka za lubem a vyhnala kozu na šťavnatou pastvu a tam řekla: „Pojď, Jednoočko, posadíme se, já ti něco zazpívám.“ Jednoočka se posadila, neboť byla tou nezvyklou štrapácí a tím horkem uondána a Dvouočka ji k tomu zpívala: „Jednoočko bdíš? Jednoočka spíš?“ A Jednoočka zavřela své jediné oko a usnula. Když Dvouočka viděla, že Jednoočka tvrdě spí a nic prozradit nemůže, zvolala: „Kozičko neváhej, stoleček prostírej!“ A posadila se ke svému stolečku a jedla a pila, dokud se nenasytila a potom zvolala: „Kozičko jen lež, ty stolečku běž!“ A všechno v mžiku zmizelo. Dvouočka pak probudila Jednoočka a řekla jí: „Jednoočko, chtěla jsi pást a klidně při tom usneš! To by ti koza dávno utekla do širého světa, vstávej, jdeme domů!“ Tak šly domů a Dvouočka nechala svoji misku zase stát nedotknutou. Jednoočka nemohla matce prozradit, proč nechce jíst a na svoji omluvu jen uvedla: „Já jsem venku usnula.“


ruhého dne řekla matka Tříočce: „Tentokrát s ní půjdeš ty, budeš dávat pozor, zda Dvouočka venku jí a zda jí někdo nosí jídlo a pití, neboť jíst a pít tajně musí.“ Tu šla Tříočka ke Dvouočce a řekla jí: „Já s tebou dneska půjdu pást, abych se podívala, jak dobře o naši kozu pečuješ a jestli ji vodíš na tu nejlepší pastvu.“ Ale Dvouočka věděla, co má Tříočka v úmyslu a vyhnala kozu zase do vysoké trávy a tam řekla: „Pojď, Tříočko, posadíme se, já ti něco zazpívám.“ Tříočka se posadila a byla tou cestou unavená a bylo jí horko a Dvouočka k tomu zpívala svoji ukolébavku: „Tříočko bdíš?“ Ale místo toho, aby zpívala: „Tříočko spíš?“ Tak byla nepozorná a zpívala: „Dvouočko spíš?“ A zpívala stále dokola: „Tříočko bdíš? Dvouočko spíš?“ Tu se Tříočce dvě oči opravdu zavřely a usnula, ale to třetí, protože v té průpovídce byla ta chybička, to neusnulo. Sice ho Tříočka zavřela ale jen naoko, jakoby spala a skulinkou pod víčkem dobře všechno viděla. Když si Dvouočka myslila, že Tříočka tvrdě spí, řekla svoji průpovídku: „Kozičko neváhej, stoleček prostírej!“ a jedla a pila podle chuti a pak poručila stolečku odejít slovy: „Kozičko jen lež, ty stolečku běž!“ a Tříočka to všechno viděla. Tu k ní Dvouočka přišla, probudila ji a řekla: „Ale Tříočko, ty jsi usnula! To by jsi dobře pásla! Jdeme domů!“


když přišly domů, Dvouočka opět nejedla a Tříočka řekla matce: „Nyní vím, proč ta hrdopýška nic nejí. Ona venku koze řekne: „Kozičko neváhej, stoleček prostírej!“ A ihned před ní stojí stoleček, který je prostřený tím nejlepším jídlem, daleko lepším než máme my, a když se nasytí, tak řekne: „Kozičko jen lež, ty stolečku běž!“ A všechno zase zmizí. Já jsem to vše dobře viděla. Dvě oči mi sice Dvouočka svojí průpovídkou uspala, ale na to uprostřed čela naštěstí zapomněla.“ Tu závistivá matka zvolala: „Chceš se mít lépe jako my? Nu, ta chuť tě ihned přejde!“ Vzala ostrý řeznický nůž a vrazila ho kozičce do srdce, že ta padla mrtvá.


dyž to Dvouočka viděla, šla plná hoře ven, sedla si na remízek v poli a plakala a plakala. Tu se u ní opět objevila ta hodná žena a ptala se: „Dvouočko, proč tak pláčeš?“ „Jak nemám plakat?“ odvětila dívenka: „Ta kozička, která mi každý den, protože jsem pronášela vaši průpovídku, tak krásně prostírala stoleček, tu mi macecha zabila. A nyní budu muset opět snášet hlad a bolest.“ Tu žena pravila: „Dvouočko, dám ti dobrou radu, popros svoje sestry, zda by ti ze zabité kozy nedaly střeva a zahrabej je před domem, to ti přinese štěstí.“ S těmi slovy zmizela. Dvouočka šla domů a řekla sestrám: „Milé sestřičky, dejte mi něco z mé kozičky, nepřeji si nic velkého, stačí mi její střeva.“ A ony se smály a řekly: „Ty si klidně vezmi, když nic jiného nechceš!“


Dvouočka vzala střeva a večer je podle rady té hodné ženy ve vší tichosti pohřbila před domem. A druhého rána, když se probudily a vyšly ven, stál přede dveřmi domu překrásný strom, který měl stříbrné listy a ovoce bylo ze zlata, nu něco krásnějšího a vzácnějšího by člověk na celém světě sotva pohledal. Nevěděly, kde se tam ten strom přes noc vzal, jen Dvouočka pochopila, že musel vyrůst ze střev její kozičky, protože stál zrovna na místě, kam je večer pohřbila. Tu se matka obrátila k Jednoočce: „Vylez nahoru, milé dítě, a utrhni jedno zlaté jablko!“ Jednoočka vylezla na strom, ale když chtěla zlaté jablko popadnout, tak jí větévka z pod ruky uhnula, a tak se to stalo pokaždé, když po nějakém ovoci natáhla ruku, takže se jí žádné utrhnout nepodařilo, ať se namáhala, jak chtěla. Tu matka pravila: „Tříočko, vylez nahoru ty, ty s těmi třemi oky vidíš lépe než Jednoočka.“ Jednoočka slezla dolů a Tříočka vylezla na strom. Ale nebyla o nic šikovnější než její sestra a mohla koukat, jak chtěla, zlaté jablko se pod její rukou vždy odtáhlo pryč. Nakonec byla matka celá netrpělivá a vylezla nahoru sama, ale dokázala toho zrovna tak málo jako Jednoočka a Tříočka, vždy sáhla jen do prázdna. Tu pravila Dvouočka: „Já bych to také zkusila, možná se mi to podaří.“ Sestry na ni ale pokřikovaly: „Ty, s těma dvěma očima, co ty můžeš dokázat?“ Dvouočka však vylezla nahoru a zlatá jablka se od ní neodtahovala, nýbrž jí sama padala do rukou, takže mohla jedno po druhém utrhnout a uložit do zástěrky. Matka je vzala a místo toho, aby ona, Jednoočka a Tříočka s Dvouočkou lépe zacházely, byly ještě závistivější, že jedině ona sama mohla česat ovoce ze stromu a zacházely s ní ještě tvrději.


u se jednoho dne událo, že když tak spolu stály u zázračného stromu, jel kolem mladý rytíř. „Zmiz, Dvouočko!“ zvolaly sestry: „Vlez si dolů, ať se za tebe nemusíme stydět!“ A ve spěchu strčily ubohou Dvouočku pod prázdný sud, který stál zrovna vedle stromu a schovaly tam i ta zlatá jablka, která jim dříve natrhala. Když přijel rytíř blíže, byl vám to krásný pán, u stromu se zarazil, podivoval se nad tou nádherou ze zlata a stříbra a řekl sestrám: „Komu patří ten krásný strom? Kdo by mi z něj dal ratolest, ten si může přát, co bude chtít!“ Tu Jednoočka a Tříočka odvětily, že ten strom patří jim a že mu větévku rády utrhnou. I snažily se, seč mohly, aby jeho přání splnily, ale marně, neboť větvičky i s ovocem jim před rukama zase uhýbaly. Tu rytíř pravil: „To je prapodivné, i když vám ten strom patří, nemáte sílu k tomu, abyste z něj něco utrhly.“ A ony trvaly na tom, že ten strom je jejich majetek. Zatímco ale takto mluvily, vykutálela Dvouočka z pod sudu několik jablíček ven, tak aby se dokutálela k nohám pána, neboť byla rozezlena, že Jednoočka a Tříočka nemluví pravdu. Když rytíř uviděl jablka, podivil se a ptal se, kde se tu vzala. Jednoočka a Tříočka odvětily, že mají ještě jednu sestru, ale že mu ji nenechaly přijít na oči, neboť má jen dvě oči jako každý jiný obyčejný člověk. Rytíř si ji ale přál vidět. Tu Dvouočka vylezla z pod sudu a rytíř byl unesen její velkou krásou a řekl: „Ty, Dvouočko, mi jistě dokážeš utrhnout ratolest z toho stromu.“ „Ano,“ odvětila Dvouočka: „to bych mohla opravdu dokázat, protože ten strom patří mně.“ Vylezla nahoru a lehce ulomila jednu větvičku s jemnými stříbrnými lístky a zlatými jablíčky a podala ji rytíři. Tu rytíř pravil: „Dvouočko, co si za ni přeješ?“ „Ach,“ odvětila Dvouočka: „snáším tu celé dny od časného rána do hluboké noci hlad, soužení a nouzi, když mne odtud odvedete, a tak vysvobodíte, budu nejšťastnější člověk na světě.“


u vyzvedl rytíř Dvouočku na svého oře a vzal ji domů na otcovský hrad. Tam jí dal krásné šaty, jídla a pití tam měla dosytnosti, a protože si ji časem ten pán velmi zamiloval, zasnoubil se s ní a za nedlouho ve vší nádheře slavili svatbu. Když si Dvouočku krásný rytíř odvedl, tu se sestry nad tím štěstím zlostí užíraly, ale pak si pomyslili, že jim alespoň zůstal ten krásný strom; sice z něj nedokáží utrhnout žádné ovoce, ale každý, kdo kolem pojede, se u nich zastaví a to jim nějaké to štěstí také jistě přinese. Ale druhého rána byl strom pryč a jejich naděje taky. A když se Dvouočka podívala z okna své komnaty, stál strom k její velké radosti před jejím oknem. Dvouočka žila dlouhý čas spokojeně.


ednoho dne přišly na zámek dvě ubohé žebračky a prosily o almužnu. Tu jim Dvouočka pohledla do obličejů a poznala své sestry, Jednoočku a Tříočku, které upadly do velké bídy a musely chodit ode dveří ke dveřím a prosit o chleba. Ale Dvouočka je poručila okamžitě přivést dovnitř a dobře se o ně postarala, a tak je vším zaopatřila, že ty dvě se radovaly a obě litovaly, že za mladých časů vyváděly Dvouočce ony zlé skutky
Doporučuji:
Kostkované pohádky Dády Kostkové