A B C D E F G H CH I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z

A
Anežka ve skále
Arcilhář
Arcimág a jeho sluha
B
Baron Prášil
Bělouš a vraník
Bílý had
Bratříček a sestřička
Bratříček, sestřička a tři psi
Brémští muzikanti
Bubeník
C
Čas slonů
Cikánská princezna
Čarodějův učeň
Čertův ukoptěný bratr
D
Divodějný strom
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Drakobijce
Dvanáctero bratrů
Dvanáctero lovců
E
Eletka a Žárováček
F
G
Gilgameš a Agga z Kiše
Gudrun
H
Havránka
Holínky z buvolí kůže
Honza Ježek
Honza silák
Honzíček a Grétička
Husopaska
Husopasky pláčou perly
Ch
Chlapec a had
Chytrá hloupost
Chytrá selská dcerka
Chytrý Martin
I
Ilja Muromec
J
Jak dva vandrovali
Jak Honza ke štěstí přišel
Jak ke štěstí skrze šest služebníků přišel
Jak se narodila pohádka
Jalovec
Jednoočka, dvouočka a tříočka
Jorinda a Joringel
K
Kmotřička smrt
Kohout se zlatým peřím
Kosmáček
Košile, meč a prsten
Kouzelná loď
Kouzelná torna, klobouk a roh
Kouzelný kůň
Kouzelný strom
Král Drozdí Brada
Královská hádanka
Královský syn a Ďáblova dcera
Krejčík a tři psi
Křišťálová koule
Kupecký syn a princezna
L
Labutí panna
Lesní chaloupka
Liška a vrána
Locika
Loupežnická jeskyně
M
Martin a velryba
Medvědí kůže
Modrá lucerna
N
Nebeská svatba
Nejkrásnější nevěsta
Nejmilejší Roland
Nemocný král a jeho tři synové
O
O muži bez srdce
O panně Mahuleně
O pejskovi a kočičce, jak si myli podlahu
O princezně která všechno viděla
O princi, který se ničeho nebál
O pyšné noční košilce
O rybáři a jeho ženě
O silném Honzovi
O statečném krejčíkovi
O věrném Janovi
O zlaté huse
O zlatém ptáku
Obr Paleček
Obrobijce
Obušku, z pytle ven!
Oslíček
Osmnáctero vojáků
O Myšince a splněných přáních
P
Paní Holle
Pasáček zajíců
Pidivousek
Poctivý Petr a jeho falešní bratři
Podivuhodná řemesla
Podivuhodný pták
Pohádka o jednom, co se učil bát
Poletuška
Polovina všeho
Popelka
Pravá nevěsta
Princezna a víla
Princezna Trina
Princezna z Ohňového zámku
Princezna ze Rmutného dolu
Ptačí král
Putování k ptáku Nohovi
Q
R
Rumpelniček
Řeznický tovaryš
S
Sedmikráska
Štestí a neštěstí
Šediváček
Šest služebníků
Šestero labutí
Šestka táhne světem
Šípková Růženka
Špatní kamarádi
Sedmero krkavců
Silák Vilík s tisícerem stigmat
Smíšek Ferdinand a zlatý jelen
Sněženka a Růženka
Sněhurka
Spanilá Růžička
T
Tři bratři
Tři chlapíci a obr
Trylkující a hopkající skřivánek
Tři hadí lístky
Tři hejkálkové
Tři královské děti
Tři labutě
Tři pírka
Tři přadleny
U
Uhlířský princ
V
V lese žijí čarodějnice
Víla na rybníce
Včelí královna
Věrná žena
Vřeteno, člunek a jehla
Vychytralý provazník
W
X
Y
Z
Žabí král
Žabí král, aneb železný Jindřich
Ze života polního šneka Ferdy
Živá voda
Zlaté království
Zlatovlásek
Zlatovláskové
Zlatý jelen

Košile, meč a prsten


 
Johann Wolf



eden král si vzal ženu, která byla sice urozená původem, ale ne urozená duchem a králi porušovala věrnost každý den. Po roce mu porodila syna, který byl bílý a červený zrovna tak jako mléko a krev a byl den ode dne krásnější. Čím více Leander rostl, tím více se ukazoval hoden svého otce, byl ten nejchytřejší a k tomu ten nejurozenější a nejctnostnější jinoch v celé říši a všichni, kdo ho znali, říkali, že je zrovna tak krásný jako udatný. Když bylo Leandrovi osmnáct let a byl v plném rozpuku, tu k němu pojednou královna pocítila hříšnou lásku a pravila sama k sobě: „Ten se musí stát mým manželem, ať to stojí, co to stojí!“ Dobře věděla, že v zámku by toho docílit nemohla a také se bála, že by o tom, co mu navrhla, mohl princ říci svému otci, a proto vymyslela úklad, že ho unese do daleké cizí země, a tam, jak si myslila, svého cíle dosáhne. Zanedlouho měl krásný princ narozeniny a král poručil, aby mu vystrojili velkou oslavu. Druhého dne měli v kostele při bohoslužbě hrát muzikanti všech regimentů královského vojska, okolo dvanácté hodiny měla být hostina, ke které pozvali mnoho tisíc hostů, a večer měly být všechny domy ve městě, zámek a zámecké zahrady ozářeny a všude vůkol měly být zapáleny ohně. Tak se také stalo.


dyž nyní vyšli z kostela, královna Leandra vedla do zahrady a sladce mu vyprávěla, takže ani nezpozoroval, že kráčejí stále dál a dál od zámku. Nakonec, dříve než by se nadáli, stanuli na břehu vody, která byla tak rozlehlá, že člověk druhý břeh nezahlédl, a u břehu kotvila nádherná loď. „Ach, jaký to krásný dům plave na vodě?“ zvolal princ, který loď ještě nikdy neviděl. „A to vidíš ten dům jen zvenčí,“ řekla královna: „uvnitř je ještě krásnější než náš zámek.“ „Ach, to bych chtěl vidět!“ řekl Leander a královna ho zavedla na loď a chodila s ním z jedné kajuty do druhé a v každé se na chvíli posadili. Když prodlévali na lodi nějakých pár hodin, princ řekl: „Milá matko, brzy začne hostina, musíme si tedy pospíšit, abychom přišli včas a otec a naši hosté na nás nemuseli čekat.“ „Ale, ještě je čas.“ odvětila královna, ale Leander chtěl pryč a vystoupil nahoru na palubu. Jak se však princ polekal, když po zahradě nebylo ani stopy a okolo kolem byl viděl jen nebe a vodu. Královna měla totiž s kapitánem smluveno, že se bude v určitou hodinu zdržovat u zámeckých zahrad a až budou na lodi, vytáhne kotvy a poplují do jiné země.


rinc úlekem bez sebe běžel za matkou a volal: „Matko, ten plující dům je loupežnický dům a unesli nás lupiči.“ „Buď klidný, můj synu.“ řekla královna: „chtěla jsem tě jen malounko vystrašit, brzy připlujeme zase ke břehu.“ A v tom měla pravdu, netrvalo to dlouho a princ v dálce uviděl temný bod, který byl stále větší a větší a když přijeli blíže, byl to nádherný dubový les. Loď vedli právě k němu a když přistáli, královna vzala syna za ruku a řekla: „Tady vystoupíme, bude se ti tu jistě líbit.“ Tak vstoupili na břeh a vešli to toho krásného lesa. Leander se stále vyptával, kdy budou už v královských zahradách a zda budou brzy doma, ale královna ho vždy nějak uchlácholila a brzy stanuli na jedné mýtině. Tu pravila: „Milý synu, jsem unavená. Chvíli si tu odpočineme.“ Když nyní jeden vedle druhého leželi v trávě, tu ho políbila a řekla mu o své lásce, řekla mu také, že ho unesla a nyní se musí stát jejím manželem, jinak jí na místě pukne srdce. Ale Leander přísně takové hříšné přáni odmítl a řekl: „Milá matko, pamatuj na velký hřích, kterého bychom se oba dopustili, to se nesmí stát ani nyní ani nikdy v budoucnu!“ A zůstal ve svém rozhodnutí neochvějný, jakkoliv přelíbezně ho královna hezkými slovy lákala a přemlouvala. Když viděla, že je vše ztraceno, tu k němu pojala pojednou velkou nenávist, která byla stále větší a větší, až byla větší než její mateřská láska. Nedala na sobě ale nic znát a chovala se přátelsky jako dřív a řekla, že chtěla jen vyzkoušet jeho věrnost.


otom, co si odpočinuli, šli společně dál hloub do lesa až do samého večera, tu se před nimi les otevřel a oni uviděli v dálce stát vysoký nádherný zámek. Leander řekla: „Milá matko, zůstaň tady, nejprve půjdu na ten zámek já a podívám se, kdo tam bydlí, zda to není loupežnické doupě, potom tě tam zavedu.“ Ona s tím souhlasila a on šel. Brána byla otevřená, vešel na nádvoří a pak i do komnat, ale všichni lidé, které viděl, leželi v hlubokém spánku, sloužící i komorné, kuchaři i kuchařky, pacholci i děvečky. Když prošel Leander celý zámek, přišel nakonec do vysokého a vznešeného sálu, kde stál uprostřed kulatý stůl, na něm ležela sněhobílá košile a zlatý prsten. Dokola stolu byl stříbrný nápis: „Kdo si oblékne tuto košili, ten dokáže vládnout tím mečem na stěně. Kdo si vloží do úst tento prsten, porozumí řeči ptáků.“ Princ se otočil a opravdu na stěně visel široký obouruční meč, a protože princ byl v umění boje s mečem dobře vycvičen, chtěl si ten meč vyzkoušet, ale vůbec ho nemohl pozvednout. Tak si oblékl tu bílou košili a ten prsten si navléknul na prst, okamžitě mu bylo jako by se stal jiným člověkem a v žilách mu proudila svěží a čerstvá krev. Jedním skokem byl Leander u zdi, popadnul meč a švihnul s ním tak lehce, jakoby to byl jen lehký mečík, kterým se zdobí dvořané. V tom okamžiku uslyšel nějaké pobíhání, jakoby běželo sto lidí o překot, dveře se rozletěly a dovnitř vešli tři sluhové v nádherných livrejích a ptali se: „Co poroučíš, náš králi a pane?“ V první chvíli se princ zarazil, ale pak se vzpamatoval a řekl: „Pošlete do lesa ten nejkrásnější kočár a přivezte moji matku.“ Sluhové se uklonili a spěchali pryč. Nyní se Leander v sále rozhlédnul a v jednom koutě našel postel, která stála za závěsem a ležel na ní starý muž se šedivými vlasy, ale s tak prohnaným obličejem, od kterého by se nikdo ničeho dobrého nenadál. Princ se pokoušel ho probudit, ale stařec jen něco zabručel pod vousy, otočil se na druhou stranu a spal dál.


ak přijela jeho matka a radovala se nad tím krásným zámkem, kde teď mohli bydlet, však v jejím zlém srdci žhnula zášť a dnem i nocí přemýšlela, jak by toho dobrého prince mohla zničit. Ale měla se k němu přátelsky a každá den mu říkala, jak je šťastná, že má takového syna a že ho miluje nadevše na světě.


dyž byl Leander již pár dní na zámku, šel se jednou procházet na val hradeb. Tu uslyšel bolestné naříkání a vzdychání, které znělo, jakoby vycházelo ze země. Švihnul svým mečem a tu přišli ti sloužící a on se jich ptal, odkud ty zvuky přicházejí a kdo to tam vzdychá. Sluhové řekli: „To nevíme, to ví jen ten stařec, který spí v sále, neboť má klíč k podzemním chodbám.“ Princ jim poručil, aby starce přivedli, ale jemu se ven nechtělo, dokud mu princ nedal vyhrožovat, že ho nechá přivést násilím, tak přišel a přinesl svazek klíčů. Dotknul se jednoho kamene ve zdi a tu se před nimi objevila malá dvířka, které odemknul a která vedla do tmavé chodby. „Jděte dovnitř.“ řekl nevrle princi. Ale tento se toho dobře střehnul a donutil starce jít před ním. Čím šli do chodby hlouběji, tím se to vzdychání přibližovalo. Nakonec stanuli před dalšími dvířky, které stařec také odemknul. Za nimi byla skoro temná díra, odkud ze zámku vytékala špinavá voda a všechna nečistota. A v tomto ošklivém prostředí seděla nějaká dívka, oděná v pouhých hadrech. Když starce zpozorovala, křikla: „Jdi pryč nebo mne zabij, ať je mému trápení konec.“ Tu z temné chodby vystoupil Leander a poručil starci, aby dívku vyvedl ven. Ten se zprvu zpěčoval, ale princ pozvedl meč a on uposlechnul. Ale panna úpěnlivě volala: „Nevoďte mne prosím, na světlo Boží, dokud nemám šaty, nechte mne tu raději zemřít!“ Princ ji utěšoval hezkými slovy a říkal: „Zachráním vás a budete mít vše, co si budete přát.“


otom vyhnal starce zpět na zámek a poslal dívce dvě služebné s vodou k mytí, krásnými šaty a dobrým jídlem, aby se trochu občerstvila. Za nějakou chvíli vyšla z temné chodby ven a byla vám překrásná. Měla vlasy zlaté jako sluneční paprsky, půvabný obličej a její oči byly modré jako nebe v podvečer a její pleť byla vymalována květy lilií a růží. Leander byl tak unesen, když jí uviděl, že se nemohl udržet a hned k ní pospíchal, aby její ruce ve svých v přátelském stisku podržel. Vzal ji s sebou na zámek a ptal se jí, odkud je a jak se v tom ošklivém vězení ocitla. Ona mu vyprávěla: „Jsem princezna Jadviga a říše mého otce leží na druhé straně moře. Jednoho dne jsem šla se svými služkami na procházku po mořském břehu, tu pojednou připlula nějaká loď s piráty, kteří mě uloupili a odvlekli na loď. Prodali mě tomu věrolomnému starci, který tenkráte tomuto zámku panoval a ten mi nedal dnem ani nocí pokoje a chtěl, abych se stala jeho ženou. Když jsem mu ale svoji ruku odepřela a více jsem o něm nechtěla slyšet, tak mě nechal uvrhnout do té strašlivé díry, kam mi každé tři dny nosil chleba a vodu a při tom se ptal, zda jsem svůj názor nezměnila. Ale já jsem nechtěla, tak mne tam nechal, až do toho času, ve kterém jsi mne našel.“ Leander, který již když ji viděl, tak k ní vzplál láskou, která se teď jejími slovy umocnila, řekl: „Ruku toho starce jste odmítla, tak vám nyní nabízím tu svoji, neboť bez vás nemohu více žít a jestli se moji ženou nestanete, nikdy si jinou ženu nevezmu.“ Krásné princezně se princ líbil daleko víc než ten stařec, a tak ve své nevinnosti řekla: „Já vás také miluji tak, že nikoho jiného za muže nechci než vás.“


ak se políbili a zvesela běželi ke královně matce. Pro její srdce to byla opravdová rána, když to nyní slyšela a prince nenáviděla dvojnásob a trojnásob. Avšak pravila licoměrně: „Ach, jak jsem ráda, že jsi našel tak krásnou a ctnostnou pannu, můj synu. Kdyby mne samotnou potkalo znenadání to největší štěstí pod sluncem, nedokázala bych být šťastnější, než jsem nyní.“ A objala prince a krásnou pannu a tiskla je k sobě, ale ve skrytu svého srdce měla psáno: „Jen počkejte, tohle si odskáčete!“ Tu pravila Jadviga: „Svatbu nebudeme mít zde, tu musíme oslavit u mých rodičů, po kterých se mi velmi stýská a kteří o mě mají jistě velkou starost. Dovolte mi jet k nim, potom ať můj ženich přijde za mnou.“ Královna řekla: „Nyní tě mám ještě raději, protože jsi tak láskyplná dcera. Udělejme to takto, do roka a do dne přijedu já a můj milovaný syn za tebou a bude svatba.“ Tajně si ale myslela: „Nejprve mi musíš jít z cesty ty, s ním pak budu rychle hotova.“


vapně nechal Leander vystrojit loď a ve lhůtě tří dnů princezna odjela. Ale stará královna kapitána lodi podplatila, aby to zařídil tak, že s princeznou se ožení on, ať to udělá, jak chce. Když byla loď na širém moři, šel kapitán k princezně a chtěl si získat její lásku a vášeň, ale ona ho rozzlobeně odmítla. Tu pravil: „Máte dvě volby, buď si mne vezmete za muže a svému otci králi řeknete, že to já jsem vás zachránil, nebo vás nechám vhodit do mořských vln! Máte tři dny na rozmyšlenou.“ Když opět osaměla, vrhla se Jadviga na kolena a prosila Pána, aby ji zachránil z tohoto nového nebezpečí. Tu dostala dobrý nápad, a když před ni kapitán třetího dne opět předstoupil a ptal se, jak se byla rozhodla, řekla: „Chci odklad rok a den a potom může být svatba.“ S tím kapitán souhlasil.


dyž dorazili do její země, zavedl ji k rodičům a vyprávěl jim, jak ji z temné jeskyně zachránil a požádal o její ruku. Král a královna byli tak rádi, že mají opět svoje dítě, že hned souhlasili a za rok a den se měla konat svatba. Tu Jadviga pravila: „Když jsem ležela v té temné jeskyni, učinila jsem svatý slib, který nyní musím dodržet. Pánu jsem slíbila, že když budu vysvobozena, nechám vybudovat pro poutníky hostinec, do kterého bude mít každý poutník i pocestný volný přístup a ve kterém budu já sama těm zbožným lidem sloužit.“ Král byl ale velmi proti tomu, řekl, že to se pro princeznu urozeného rodu nehodí, ale královna pravila: „Co člověk slíbí našemu Pánu, to nemůže nikdy porušit, jinak na jeho hlavu dopadne Boží trest. Nechej ten hostinec vystavět a nech ji tam sloužit, jak byla slíbila, to nemůže být ke škodě.“ Tak byl takový hostinec vystavěn a mnozí chudí pocestní a zbožní poutníci tam našli odpočinek a posilnění a žehnali zbožné princezně a modlili se k Bohu, aby jí za její dobrotu odměnil.


dyž byla princezna pryč a falešná královna ještě nevěděla, jak by prince zahubila, svěřila se nakonec šedivci byl hotov k tomu, aby jí přispěl radou, ale musela mu slíbit, že se stane jeho ženou a to ráda učinila. Řekl: „Podívej, když vleze do lví jámy, která je v zámecké zahradě, lvi ho roztrhají.“ Tu ulehla královna na lože a dělala, že je na smrt nemocná. Leander se o ni strachoval a vyptával se, co by ji tak mohlo pomoci? Královna pravila: „Milý synu, mohl bys mi pomoci, ale je to velmi nebezpečné a mohl bys lehce přijít ke zranění, to bych raději zemřela, než aby se tobě něco přihodilo.“ „Nedbám žádného nebezpečí, milá máti,“ řekl princ: „když jde o tvůj život.“ Královna odvětila: „Co ty jsi za hodného syna. Potom ti to tedy řeknu. Když na svoji hruď položím jedno ze lvíčat, potom z něj naberu životní sílu a než uplyne jediný den, uzdravím se.“ Leander se na místě rozběhl ke lvímu příkopu, vešel neohroženě dovnitř, a protože lev člověku s ušlechtilou krví neublíží, tak ho nechali dospělí lvi na pokoji. Když ale popadnul jedno mládě, tu lvice výhružně zabručela a vstala, ale princ se na ni přísně podíval, že se v mžiku položila zpět. Královna si položila lvíče na hruď a zvolala: „Opravdu cítím, jak do mne vstupuje síla, nyní jsem zachráněna.“ Ale když lvíček nezůstal v klidu a vystrkoval drápy, královna se rozkřičela: „Už je mi dobře, vezmi to zvíře pryč a zabij ho, aby mi více neubližovalo!“ Princ vzal lvíče a pravil: „Proč bych měl to ubohé zvíře zabíjet? Zachránilo přece moji matku! Zanesu ho tedy zpět k jeho matce, kde jsem ho vzal.“ Tak nesl lvíčka opět do příkopu a lvice hlasitě řvala radostí, že má svoje dítě zpět.


ak tento plán se nevydařil, a tak královna se opět radila se starcem, jak by mohla prince přivést k záhubě a on pravil: „Je jen jediný prostředek, musíš mu stáhnout tu sněhobílou košili, aby neměl sílu zvednout meč a pak ho lehce přemůžeme.“ Královna pozvala na zámek zástupy hostů, šla za princem a řekla. „Milovaný synu, zachránil jsi mne od smrti, tak jsem nechala na tvoji počest vystrojit velkou hostinu, pojď a posaď se vedle mne, abychom společně slavili.“ Leander ji velmi potěšen následoval do sálu, kde už byli shromážděni hosté. Když byl ke konci hostiny v pilném hovoru s hosty, nalila královna do jeho poháru uspávací prostředek. Potom pozvedla svoji číši a zvolala: „Nechť žije můj syn, který mně zachránil před smrtí!“ Tu pozvedl princ svůj pohár a jediným douškem ho vyprázdnil. Za malou chvíli odešli hosté do svých domovů, ale princ se cítil celý unavený a lehl si do postele, kde hned usnul. Nyní se do jeho komnaty vplížila královna i šedivec, stáhli mu jeho bílou košili a stařec si ji obléknul. Potom vzal tento nůž, podal jej královně a pravil: „Nyní mu vypíchni levé oko.“ A ona to učinila. Stařec mu vydloubnul to pravé a pak ho hodili do lvího příkopu.


ou bolestí se Leander ihned probudil a teprve nyní pochopil, jak byla velká faleš jeho matky; a k tomu musel poslouchat, jak nad ním stařec triumfuje. Když pochopil, že ho hodili do lví jámy, byl rád, neboť věřil, že ho lvi ihned roztrhají a bude jeho životu konec, neboť jím byl už přesycen. Ale to se nestalo, nýbrž lvice k němu přišla a smutně bručela a přiběhla lvíčata a lízala mu oční jamky, až se rány zcela zacelily. Každý den mu lvice nosila kus masa, položila mu je na kolena a on je vzal a syrové jedl a to byla jeho jediná obživa. To maso přinášeli lvi skrze jednu podzemní chodbu, která vedla ze lvího příkopu do lesa. Když se Leander jednoho dne příkopem belhal, objevil chodbu a vlezl dovnitř. Dlouho cítil jen těžký, zatuchlý vzduch, ale jak tak šel, byl vzduch najednou lehčí a čerstvější až zpozoroval, jak se chodba rozšiřuje a v ústrety mu vane čerstvá lesní vůně. Uslyšel ptáčky, jak zpívají na stromech, jeleny a srnce jak skákají kolem a pocítil slunce, jak mu hřejivými paprsky shlíží na obličej. Klesl na kolena a děkoval Bohu za svoji záchranu a vydal se dál, jak nejlépe uměl. K večeru to v dáli zašumělo, šel dál a přišel na břeh moře.


am zrovna zakotvila loď, aby nabrala čerstvou vodu. Když ho kapitán viděl, jak se tam opuštěný klopýtá, slitoval se nad tím ubohým slepým jinochem a zavolal na něj, zda nechce jet s nimi. „Velmi rád, neboť tady hlady zahynu.“ pravil princ a nastoupil na loď, kde mu dobrý kapitán dopřál jen to nejlepší a pečoval o něj tak, že se mu den za dnem vracela jeho dobrá nálada a odhodlání k životu. Když loď dorazila k zemi, s mnohými díky se Leander s kapitánem rozloučil a vydal se zemskou silnicí dál. Jednoho dne přišel do velkého města. Před bránou na něj zavolala nějaká žena: „Vstup do mého domu, zde pečují o všechny pocestné a poutníky.“ Natáhnul ruku a nechal se odvést do domu, kde dostal dobré jídlo a měkkou postel. Dříve než šel spát, přišla ta žena, sedla si k němu a řekla: „Pověz mi nyní svůj příběh, to je moje odměna.“ „Raději bych o tom pomlčel,“ odvětil Leander: „neboť je to příběh velmi smutný. Ale když ho chcete slyšet, tak vám ho vypovím.“ A jal se vyprávět o všem, co ho potkalo. Ta hospodyně byla čím dál pozornější, ale když přišel k tomu, jak vysvobodil z podzemí krásnou dívku a jak se spolu sobě zaslíbili, tu ho sevřela v náručí a plakala krvavé slzy: „O můj milovaný, takto se s tebou musím shledat!“


o vám byla velká radost a zároveň velký smutek, když jí vypověděl, jak s ním jeho matka a proradný šedivec naložili. Jadviga nedokázala své slzy opanovat, když se na něj dívala a patřila na jeho prázdné oční důlky. Když byl se svým vyprávěním u konce, nechala ho krásně obléknout, zavedla ho k otci a pravila: „Milý otče, dnes je nejkrásnější den mého života, neboť dobrý Bůh mi seslal mého pravého zachránce a navrátil mého jediného ženicha.“ A nechala prince, aby králi vyprávěl celý příběh. Král mu sice věřil, ale jeho první radost ze shledání s dcerou byla dávno pryč, a teď byl celý mrzutý z toho, že by se měla provdat za slepého prince. Každopádně mu byl ten mladík jako princ milejší než lodní kapitán, který, když se o té novině dozvěděl, zmizel v prachu. Tak jim nechal postavit v jednom odlehlém koutě královských zahrad malý zámeček, byli tajně sezdáni, nastěhovali se do zámečku a nedostávali od krále nic jiného než jídlo. Svoje oděvy si museli obstarat sami, a tak princezna dnem i nocí předla a tkala.


le dvořané byli tím sňatkem nemálo rozhořčeni, neboť princ jim nemohl vystrojit bohatou hostinu, na které by se nechali vidět, a bály ani taneční slavnosti, na které by mohli vyvésti své ženy, také žádné nepořádal. A k tomu se jim vůbec nezdálo, že by jim jednou měl vládnout slepý král. A tak se zapřísahali, že ten malý zámeček, kde žil princ se svojí ženou, vyletí do vzduchu, což se také brzy stalo. Jednoho večera si oba ze zámečku vyšli do své malé zahrádky, aby se tam nadýchali čerstvého vzduchu a posadili se pod jednu lípu.Tu si princ stáhnul z prstu to jediné, co se mu podařilo zachránit ze zámku, svůj zlatý prsten, a strčil si ho do úst, neboť si chtěl učinit kratochvíli a poslouchat, co si vyprávějí ptáci.


u na lípu přiletěly tři vrány a jaly se hned krákorat. Ta první pravila: „Já něco vím, co byste jistě také rády věděly!“ „Copak je to?“ ptaly se ty druhé dvě: „My také něco víme.“ „Na druhé straně u rychtáře chcípnul kůň, to je vám tak výtečná mršina, ta bude chutnat.“ řekla první vrána. Tak se jaly krákorat i ty druhé dvě. „Já vím něco jiného, kdyby to věděli ti dva, co tady sedí pod stromem, tak by tu neseděli.“ „A copak to je?“ zeptaly se ty druhé dvě. „Tento večer okolo desáté hodiny bude zámeček, kde oba bydlí, vyhozen do vzduchu, tak to dvořané upekli.“ Nyní promluvila třetí vrána: „Já vím něco, co kdyby ten slepý věděl, to by byl teprve rád.“ „A copak to je?“ ptaly se ty druhé dvě. „Této noci mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou padá z nebe rosa a tou, kdo si potře oči, ten na místě opět uvidí. Nu, teď poleťme k tomu mrtvému koni, než ho odnesou.“ Tak se vrány zvedly a odletěly pryč. Leander si navléknul prsten opět na prst a řekl své ženě: „Pojď, půjdeme od zámečku kousek dál, je tak krásný večer.“ A ona ho následovala.


dyž byli daleko sotva čtvrthodiny, najednou se zablesklo a pak to zapraštělo, jako kdyby najednou vypálilo tisíc kanónů. Jadviga se polekala, až bezvládně klesla k zemi; když ji pak ale princ vše vypověděl, tu se zaradovala a děkovala Bohu za záchranu jejich života a lehli si v lese k odpočinku pod jeden strom. Jadviga brzy usnula, ale Leander byl na stráži. Když bylo krátce před dvanáctou, zatápal kolem sebe rukama v trávě a rosou, která mu na nich ulpěla, si potřel prázdné oční důlky.Čím více si je potíral, tím více se mu rozjasňovalo a když si je protřel potřetí, opět uviděl měsíc, jak září skrze stromy, a opět uviděl svoji milovanou ženu, jak tam celá překrásná ležela v měsíčním světě. Z čisté radosti a blaženosti ji políbil, tu se probudila a podívala se na svého muže a málem by ho byla nepoznala, tak jasně a nádherně zářily jeho oči. Leander naplnil tou zázračnou rosou svoji lahvičku na vodou a pověsil si ji na krk, neboť si pomyslel, kdoví zda ji někdy nebude potřebovat. A tak přerostlo to veliké neštěstí, které je předtím potkalo, v ještě větší štěstí a oni byli přes všechnu svoji bídu těmi nejbohatšími lidmi na světě. Ale měli zakusit ještě mnohá trápení a čas jejich zkoušky nebyl ještě zdaleka u konce.


áno šli stále dál tím lesem a živili se kořínky a bylinkami. Ale protože Jadviga nebyla takové chůzi uvyklá, byla brzy unavená a kolem poledne si sedla pod jeden dub, položila si hlavu do princova klína a usnula. On ji radostně pozoroval, jak její krása září, tu uviděl na jejím krku viset váček na šňůrce a když jej opatrně otevřel, našel uvnitř drahokam, který se mu tak líbil, že šňůrku rozvázal a kámen si dlouze prohlížel. Ale protože chtěl vidět i hru slunce na tom kameni, tak ho položil do trávy vedle sebe, vzal princezninu hlavu za svého klína a položil ji na mechovou podušku z listí, kterou předtím připravil. Když se ale natáhnul po svém kameni, měl ho nějaký krkavec a hrál si s ním. Leander po něm skočil, ale krkavec poodletěl a sedl si nedaleko odtud na jeden strom. Princ ho pronásledoval a hodil po něm kamen, tak krkavec poskakoval z větve na větev, ze stromu na strom, až nakonec úplně zmizel v křoví.


mutný Leander se vydal na cestu zpět, ale nenašel ji a zabloudil a bloudil stále hloub a hloub do lesa a byl stále nešťastnější. Tu cestou potkal nějakého urozeného pána a toho se ptal na strom, pod kterým spala jeho žena, ale muž mu neuměl pomoci a řekl: „Takových stromů máš v tomhle lese tisíce, ten už nenajdeš. Pojď se mnou a nebudeš se mít zle.“ Tak šel s tím pánem do jeho krásného mramorově bílého domu, uvnitř sedělo jedenáct chlapíků u bohatě prostřeného stolu a nechali si chutnat. Ten muž jim řekl: „Nyní je váš počet plný, nyní je vás dvanáct, zůstanete tu rok a den a budete mít všeho dostatek, ale na konci toho roku musíte uhádnout tři hádanky. Komu se to podaří, dostane měšec zlata, který se nikdy nevyprázdní, kdo ale neuhodne, ten zemře.“ Tu se těch jedenáct zaradovalo a výskalo a toho pána velebili a radovali se o sto šest; a tak to šlo po celý rok. Často volali na Leandra, aby se na jejich veselení také podílel, ale on byl tichý, držel se zpět a jich si nevšímal, jedl a pil málo, neboť bez přestání myslel na svoji ubohou ženu.


yní se podíváme, jak se dařilo jí.


dyž se Jadviga probudila a svého muže nikde neviděla, dlouho ho volala a přirozeně zbytečně. Tu pojednou pocítila, že nemá na krku svůj váček. Ach on mi ten kámen ukradnul a pak s ním utekl, pomyslela si a co jiného ji mělo vlastně napadnout? Ta myšlenka ji tak rmoutila, že kdyby nebyla tak zbožná, sama by se světa bídnou smrti sešla. Ale takto poručila svůj hořký osud do rukou Božích a vlekla se dál tím lesem, dokud nepřišla k moři. Tam u břehu kotvila loď, tak se poručila do rukou Božích a mnoha týdnech vystoupila na břeh v cizí zemi. Šla a šla, dokud v dálce neuviděla zámek, a když přišla blíže, poznala, že je to zámek, na kterém ji vysvobodil Leander. Tu do ní vstoupila radost, neboť si myslela, že její muž musí být tam a když ji opět uvidí, nedokáže ji zapudit. A tak šla Jadviga na zámek a ptala se na prince, sluhové ji zrovna chtěli vyprávět o jeho smutném osudu, když tu se objevila královna a poznala ji: „Ach ty jsi tu a co tu děláš?“ ptala se jí ta zlá žena, tu jí princezna vypověděla, jak hledá svého muže, kterého ztratila v lese. „Pojď se mnou dovnitř.“ řekla královna, když ji princezna následovala, rychle zamknula dveře a zavolala šedivce. Jadvigu popadnuli, vyloupnuli jí oči a hodili do lvího příkopu. „Tam můžeš hledat svého muže.“ volali na ni výsměšně. Ale lvi neroztrhali ani princeznu, nýbrž mladí lvi ji lízali prázdné oční důlky až ji je vyléčili a staří ji nosili obživu, takže se při životě zachovala.


atím v lese uběhnul rok a těch jedenáct brachů na ty tři hádanky ani jednou nepomyslelo, o to více na ně myslel Leander a přemýšlel a přemýšlel, co by to asi mohlo být, ale nic ho nenapadlo. Jednoho večera se posadil v lese pod jeden dub a tu přiletěli tři poštolky, snesli se dolů do listí toho dubu a začali štěbetat. „Co si tak mohou povídat?“ pomyslel si princ, položil si pod jazyk prsten a naslouchal. „Hejsa bratři,“ pravila první poštolka: „ráno budeme mít velký svátek, jedenáct tlustých tovaryšů a jednoho hubeného prince.“ „Jak to myslíš?“ zeptala se ta druhá. „Zítra musí uhodnout tři hádanky a nevědí ani jednu.“ řekla ta třetí. „A vy je víte?“ zeptala se ten druhá a ony obě začaly křičet jedna přes druhou: „Já! Já to řeknu!“ „Tak začni ty.“ řekla ta druhá a ta první začala: „Ta první hádanka je, z čeho je postaven ten dům, ta druhá, odkud je to jídlo a ta třetí proč není v domě tma ani v noci.“ „No a ty nám řekni řešení.“ řekla druhý poštolka té třetí. „Ten dům je postaven z kostí ubohých hříšníků, to jídlo pochází z královské tabule a věčné světlo je v tom domě od drahokamu, který ten čaroděj v podobě krkavce tomu ubohému princi ukradnul v lese a zavěsil na střechu domu.“ Když poštolky doklábosily, zvedly se a letěly dál. Rozradostněný princ si spokojeně lehnul a po prvé za celý rok klidně usnul.


ruhého dne chlapíci opět usedli k hodování a hrám, tu se objevil ten pán z lesa a volal už z dálky: „Nyní, milí braši, se postavte do řady, budete hádat hádanky.“ Těch jedenáct neztratilo dobrou náladu a Leander se postavil na samý konec řady. Pán se zeptal: „Z čeho je postaven tento dům?“ „Z pálených cihel.“ řekl ten první. „Z lomového kamene.“ řekl ten druhý. „Z jílu a dřeva.“ řekl ten třetí a tak dále až došlo na prince a ten pravil: „Z kostí ubohých hříšníků.“ „Tys uhodl.“ řekl ten pán a opět se zeptal: „Dále mi řekněte, odkud pochází vaše jídlo!“ „Přece z kuchyně!“ volalo těch jedenáct, ale princ řekl: „Z královské tabule.“ „Tys uhodl.“ řekl pán: „A do třetice mi řekněte, proč je v domě i v noci takové světlo jako ve dne.“ „Od nějaké lampy.“ volalo těch jedenáct hned, ale princ řekl: „Od drahokamu, který jsi mi jako krkavec ukradnul a zavěsil na střechu.“ „Tys uhodnul a tady je měšec zlata, který se nikdy nevyprázdní.“ řekl ten pán a dal mu měšec, ale těm jedenácti srazil hlavy. Mezitím vešel princ do domu a vzal si svůj drahokam a putoval dál svou cestou tím lesem, dokud nedošel k samotnému moři. Tak šel dál až do prvního přístavu, kde si najal loď. „Při všem tom neštěstí jsem měl tolik štěstí,“ pomyslel si: „kdoví, zda opět nezískám ten zámek a k tomu svoji ženu.“


yl tmavý temný večer, když jeho loď přirazila k břehům nedaleko zámku. Převlékl se za námořníka, vystoupil na zem a šel na zámek. Potichu se vplížil dovnitř a na půdu. Když všichni spali, vystoupil na střechu a vlezl komínem do komnaty, kde našel tenkráte spícího starce. První, co uviděl, byla jeho sněhobílá košile, která ležela na zlatém kulatém stole. Navlékl si ji, popadnul meč, který visel na stěně a jal se prohledávat komnatu, stařec ležel v téže posteli jako prve a vedle něj královna. Třikráte švihnul princ mečem a dovnitř vpadli ti tři sluhové a radostně ho zdravili jako svého pána a krále. „Svažte ty dva a vhoďte je do klece, kde budou držení jako dobytek.“ zvolal Leander a tak se stalo. Královna se sice pokoušela skrze nové lži a přetvářku prince oplést, ale nezdařilo se jí to, byli svázáni a vrženi do klece. To první, co mu sluhové řekli, bylo, že tu byla Jadviga a ptala se po něm. Tu mu srdce poskočilo novou nadějí. Nechal se královny vyptat, kde zůstává princezna, ale ona nechtěla nic říci a marně ji hledal v jejím starém vězení. V jeho zarmoucení mu přišlo na mysl, že by se měl odvděčit těm dobrým lvům a jednou jim vystrojit pořádnou hostinu. Nechal zabít množství dobytčat a sloužící jim museli to maso nanosit do lvince. A pak šel do lvince sám, aby je sám nakrmil.


ch, můj ty bože, to bylo radosti, když otevřel dveře a tam ve lvinci našel opět svoji milovanou ženu. Vzal ji do náruče a bylo to zase mnoho štěstí v tom všem neštěstí. Ihned ji zavedl na zámek a oční důlky ji umyl tou rosou, kterou tenkrát nasbíral do lahvičky a jak blaženě se na něj za pár okamžiků usmívala! Teď byli teprve oba plní štěstí a pořádali jednu slavnost za druhou, aby řádně oslavili své shledání. Potom Leander vše vypsal po pořádku svému otci, jak se to vše mělo a se svou milovanou Jadvigou se ke starému králi vydal, klec s královnou a tím starcem vzali sebou, aby je pak oba předal svému otci k potrestání.


rinc pak převzal po svém otci vládu, později zdědil také království své ženy a k tomu zámku také patřilo království, takže se stal králem tří říší
Doporučuji:
Kostkované pohádky Dády Kostkové