A B C D E F G H CH I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z

A
Anežka ve skále
Arcilhář
Arcimág a jeho sluha
B
Baron Prášil
Bělouš a vraník
Bílý had
Bratříček a sestřička
Bratříček, sestřička a tři psi
Brémští muzikanti
Bubeník
C
Čas slonů
Cikánská princezna
Čarodějův učeň
Čertův ukoptěný bratr
D
Divodějný strom
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Drakobijce
Dvanáctero bratrů
Dvanáctero lovců
E
Eletka a Žárováček
F
G
Gilgameš a Agga z Kiše
Gudrun
H
Havránka
Holínky z buvolí kůže
Honza Ježek
Honza silák
Honzíček a Grétička
Husopaska
Husopasky pláčou perly
Ch
Chlapec a had
Chytrá hloupost
Chytrá selská dcerka
Chytrý Martin
I
Ilja Muromec
J
Jak dva vandrovali
Jak Honza ke štěstí přišel
Jak ke štěstí skrze šest služebníků přišel
Jak se narodila pohádka
Jalovec
Jednoočka, dvouočka a tříočka
Jorinda a Joringel
K
Kmotřička smrt
Kohout se zlatým peřím
Kosmáček
Košile, meč a prsten
Kouzelná loď
Kouzelná torna, klobouk a roh
Kouzelný kůň
Kouzelný strom
Král Drozdí Brada
Královská hádanka
Královský syn a Ďáblova dcera
Krejčík a tři psi
Křišťálová koule
Kupecký syn a princezna
L
Labutí panna
Lesní chaloupka
Liška a vrána
Locika
Loupežnická jeskyně
M
Martin a velryba
Medvědí kůže
Modrá lucerna
N
Nebeská svatba
Nejkrásnější nevěsta
Nejmilejší Roland
Nemocný král a jeho tři synové
O
O muži bez srdce
O panně Mahuleně
O pejskovi a kočičce, jak si myli podlahu
O princezně která všechno viděla
O princi, který se ničeho nebál
O pyšné noční košilce
O rybáři a jeho ženě
O silném Honzovi
O statečném krejčíkovi
O věrném Janovi
O zlaté huse
O zlatém ptáku
Obr Paleček
Obrobijce
Obušku, z pytle ven!
Oslíček
Osmnáctero vojáků
O Myšince a splněných přáních
P
Paní Holle
Pasáček zajíců
Pidivousek
Poctivý Petr a jeho falešní bratři
Podivuhodná řemesla
Podivuhodný pták
Pohádka o jednom, co se učil bát
Poletuška
Polovina všeho
Popelka
Pravá nevěsta
Princezna a víla
Princezna Trina
Princezna z Ohňového zámku
Princezna ze Rmutného dolu
Ptačí král
Putování k ptáku Nohovi
Q
R
Rumpelniček
Řeznický tovaryš
S
Sedmikráska
Štestí a neštěstí
Šediváček
Šest služebníků
Šestero labutí
Šestka táhne světem
Šípková Růženka
Špatní kamarádi
Sedmero krkavců
Silák Vilík s tisícerem stigmat
Smíšek Ferdinand a zlatý jelen
Sněženka a Růženka
Sněhurka
Spanilá Růžička
T
Tři bratři
Tři chlapíci a obr
Trylkující a hopkající skřivánek
Tři hadí lístky
Tři hejkálkové
Tři královské děti
Tři labutě
Tři pírka
Tři přadleny
U
Uhlířský princ
V
V lese žijí čarodějnice
Víla na rybníce
Včelí královna
Věrná žena
Vřeteno, člunek a jehla
Vychytralý provazník
W
X
Y
Z
Žabí král
Žabí král, aneb železný Jindřich
Ze života polního šneka Ferdy
Živá voda
Zlaté království
Zlatovlásek
Zlatovláskové
Zlatý jelen

Kouzelná torna, klobouk a roh


 
Bratři Grimmové



yli jednou tři bratři a ti upadali do stále větší bídy a nakonec byla jejich nouze tak velká, že museli zakoušet hlad, neboť neměli ani sousto chleba. Tak si řekli: „Takhle to dál nepůjde, bude lepší, když půjdeme do světa a budeme hledat svoje štěstí tam.“ A hned se vydali na cestu a měli jí za sebou už pěkný kousek, sešlapali už mnohá stébla trávy, ale štěstí je ještě nepotkalo. Jednoho dne dorazili do hlubokého černého lesa a uprostřed toho lesa se tyčila hora, a když k ní přišli blíže, tak uviděli, že ta hora je celá z ryzího stříbra. Tu pravil ten nejstarší Ambrož: „Nyní jsem našel své vysněné štěstí a více si již nepřeji.“ Toho stříbra si Ambrož nabral tolik, co unesl, obrátil se a šel domů. Ale ti druzí dva si řekli: „My chceme od štěstí víc než pouhé stříbro.“ Stříbra se ani nedotkli a šli dál.


utovali pár dní a přišli k jiné hoře a ta vám byla celá z ryzího zlata. Tu se prostřední bratr Eustach zastavil, zamyslil se a znejistěl. „Co mám dělat?“ řekl: „Mám si vzít tolik zlata, co unesu a mít tak do konce života vystaráno nebo mám jít dál?“ Nakonec se Eustach rozhodl, naplnil si kapsy i tornu, co se tam jen vešlo, řekl svému bratru sbohem a vydal se k domovu. Ten třetí bratr Hypolit si ale řekl: „Stříbro a zlato, ani se ho nedotknu, nechci svoje štěstí vyplašit, možná je mi souzeno něco mnohem lepšího.“


táhnul dál a když tak putoval už třetí den, přišel do jiného lesa, který byl ještě větší než ten předešlý a neměl konce. Protože nenašel nic k jídlu ani k pití, za nějaký čas mu bylo velmi úzko. Tak vylezl na jeden vysoký strom, aby se podíval, zda tam shora neuvidí konec lesa. Ale tak daleko, kam Hypolitovy oči dohlédly, viděl jen vrcholky stromů. Tak lezl ze stromu dolů a žaludek mu při tom zpíval hlady, až si smutně povzdechl: „Mít tak prostřeno, abych se zase jednou dosyta najedl.“ Když slezl dolů, překvapením vyvalil oči, protože pod stromem, kde se vzal, tu se vzal, stál prostřený stůl plný lákavých pokrmů, které mu libě voněly v ústrety. „Tentokrát se moje přání vyplnilo včas.“ řekl si vyhladovělý Hypolit a bez toho, že by se pídil, kde se tu to jídlo vzalo a kdo ho byl navařil, sedl si ke stolu a s chutí se dal do jídla a jedl a jedl, dokud svůj hlad zcela neutišil. Když byl Hypolit s tím dílem hotov, pomyslil si: „Toho ubrousku by byla škoda, kdyby měl zůstat tady v lese, je takový jemný a krásně vyšívaný.“ A s těmi slovy vzal ze stolu ubrousek, složil ho a strčil do kapsy.


otom šel dál a večer, když ho zase soužil hlad, řekl si, že vyzkouší svůj ubrousek, rozprostřel ho na pařez a pravil: „Přeji si, aby ses opět prostřel dobrým jídlem.“ A sotva svoje přání vyslovil, tak před ním stály mísy a misky s těmi nejlepšími pokrmy v takovém množství, až celý ubrousek zaplnily. „Teď je to jisté,“ zvolal Hypolit radostně: „který kuchař mi navařil, ty jsi mi milejší než hora zlata nebo stříbra.“ Neboť to nebyl obyčejný ubrousek, ale Ubrousek prostři se. Ale ani Ubrousek prostři se mu nestačil k tomu, aby se obrátil k domovu. Táhnul dál do světa, aby hledal ještě větší štěstí.


ednoho večera našel v tom hustém a pustém lese začerněného uhlíře, který tam pálil milíře. Zrovna měl na ohni postavené brambory, které si vařil k večeři. „Dobrý večer, černý brachu,“ řekl mu Hypolit: „jakpak se ti tu vede samotnému?“ „Jeden den jako druhý,“ odvětil uhlíř: „a každý večer brambory, nemáš chuť a nechceš být mým hostem?“ „Mnohokráte děkuji,“ odvětil Hypolit: „nebudu ti ale z tvého ujídat, s hostem jsi jistě nepočítal, ale protože ses ke mně zachoval tak přátelsky, pozvu na večeři já tebe.“ „A kdo ti ji připraví?“ zeptal se uhlíř: „Vidím, že u sebe nemáš nic a pár hodin okolo není nikdo, kdo by ti cokoliv mohl dát.“ „A přece se najíme,“ odvětil Hypolit: „a to tak dobře, že jsi takové jídlo ještě neokusil.“ Pak vyndal z torny svůj ubrousek, rozprostřel ho na zemi a řekl: „Ubrousku, prostři se.“ V mžiku před nimi stálo navařeno a napečeno, a bylo to tak horké, jakoby to právě přinesli rovnou z kuchyně. Uhlíř vyvaloval oči, ale nenechal se dlouho prosit, nýbrž hrábnul do talíře a házel si do své černé huby ta největší sousta. Když se byli najedli, uhlíř se spokojeně šklebil a pravil: „Poslyš, ten ubrousek má moji pochvalu, to by bylo něco pro mne tady v tom lese, kde mi nikdo nic dobrého neuvaří. Nabízím ti výměnu, tam v rohu visí stará vojenská torna, která je sice nevzhledná a odřená, ale je v ní ukryta zázračná síla. Já ji nepotřebuji, dám ti ji za ten ubrousek.“ „Nejprve musím vědět, co je to za zázračnou sílu.“ odvětil Hypolit. „To ti mohu říci,“ odvětil uhlíř: „když na ni poklepeš, tu se pokaždé objeví jeden svobodník se šesti ozbrojenými muži a co jim poručíš, vykonají.“ „Pro mne za mne,“ řekl Hypolit: „když jinak nedáš, vyměníme si ty věci.“ Dal uhlíři ubrousek, sundal ze skoby tornu, pověsil si ji na záda a rozloučil se.


dyž ušel kus cesty, chtěl tu zázračnou moc své torny vyzkoušet a zaklepal na ni. Ihned se objevilo sedm vojáků a svobodník se zeptal: „Co si přeje můj pán a velitel?“ „Mašírujte svižně zpět k uhlíři a přineste mi zpět můj kouzelný ubrousek.“ Vojáci udělali čelem vzad a za malou chvíli přinesli žádané, které bez dlouhých cavyků uhlíři sebrali. Pak jim Hypolit poručil zmizet a šel dál a doufal, že mu jeho štěstí zazáří ještě jasněji.


ři západu slunce přišel k jinému uhlíři, který si připravoval na ohni večeři. „Pojíš se mnou?“ zeptal se ten ukoptěný brach: „Brambory se solí, ale nemaštěné, tak si sedni tady ke mně.“ „Ne,“ odvětil Hypolit: „pro tentokrát budeš ty mým hostem.“ Prostřel svůj ubrousek a hned byl plný jídla. Jedli spolu a pili a dobrou vůli měli. Po jídle uhlíř řekl: „Tam nahoře na polici leží jeden starý ošoupaný klobouk, který má jednu podivuhodnou vlastnost, jakmile si ho jeden nasadí a na hlavě tím kloboukem otočí, spustí se taková kanonáda, jako by dvanáct děl najednou pálilo, že všechny v okolí srazí k zemi a nikdo proti ní nic nezmůže. Já ten klobouk nepotřebuji, ale tvůj ubrousek bych měl rád.“ „To si dám líbit,“ odvětil Hypolit, vzal kouzelný klobouk, posadil ho na hlavu a ubrousek nechal uhlíři. Sotva ale ušel kousek cesty, poklepal na tornu a vojáci mu museli ubrousek přinést zpět. „Jedno pasuje k druhému,“ pochvaloval si Hypolit: „a zdá se mi jisté, že moje štěstí není zdaleka ještě u konce.“ Jeho očekávání ho nezklamalo.


otom, co opět jeden den putoval, přišel ke třetímu uhlíři, který ho jako ti předešlí dva pozval na nemaštěné brambory. Ale Hypolit ho nechal hodovat na svém kouzelném ubrousku, což uhlíři chutnalo tak výtečně, že mu k posledku nabídnul lesní roh, který měl docela jinou schopnost než klobouk. Když na něj někdo zadul, tu padaly zdi, opevnění, města i vesnice na jednu hromadu. Hypolit za něj sice dal uhlíři svůj kouzelný ubrousek, ale sotva ušel pár kroků, poručil vojákům, aby mu ho přinesli, a tak měl nakonec nejen ubrousek, ale i kouzelnou tornu, klobouk a roh. „Nyní,“ řekl si Hypolit: „jsem věru mocný muž a přišel čas, abych se obrátil k domovu a podíval se, jak se vede mým bratřím.“


le když dorazil domů, Ambrož a Eustach zatím ze svého zlata a stříbra postavili krásným dům a v něm si žili v přepychu a hojnosti. Hypolit vstoupil dovnitř, ale protože přišel v otrhaném kabátě, na zádech mu visela stará odřená torna, na hlavě měl ošoupaný a umolousaný klobouk, nechtěli se k němu bratři znát. Jen se mu vysmívali a nakonec mu řekli: „Ty se vydáváš za našeho bratra, který pohrdnul stříbrem i zlatem? A pro sebe si přál větší štěstí? Ten se jistě vrátí ve vší nádheře jako nějaký král a ne v roztrhaném kabátě jako žebrák.“ A vyhnali Hypolita ze dveří.


en se velmi rozhněval, poklepal na svoji tornu, dokud před ním nestálo vyrovnáno sto a ještě padesát ozbrojenců a jim poručil, aby obklíčili dům jeho bratrů a dva z nich měli vzít lískové pruty a oba ty hrdopýšky jimi po celém těle řádně vyznamenat, až nebudou mít vědomost o tom, kdože jsou. I zvednul se při tom podnikaní velký povyk a lidé z okolí se sbíhali, aby přispěli těm dvěma nebožákům svojí pomocí, ale proti vojákům nepořídili zhola nic. Zpráva o tom bezpráví na dvou bohatých bratrech dospěla až k uším samotného krále a ten jim vyslal na pomoc kapitána s celým oddílem vojáků, aby toho narušitele pokoje a pořádku přivedl k rozumu a vyhnal z města. Ale Hypolit se svojí kouzelnou tornou měl za malou chvíli ještě větší vojsko a královského kapitána i s jeho muži odrazil, až tito museli se zkrvavělými nosy odtáhnout zpět na zámek. Král řekl: „Však já toho chlapa ještě srovnám!“


druhého dne tam nechal poslat ještě větší vojsko, které pořídilo ovšem stejně málo. Neboť Hypolit nejen, že postavil ještě více zbrojného lidu, ale aby to válčení bylo dříve u konce, nasadil si svůj klobouk, několikrát jím otočil a tu se vám spustila taková kanonáda, že celé to královské vojsko zkosila, zčásti pobila a zčásti na bezhlavý útěk obrátila. „Neuzavřu mír dříve,“ prohlásil Hypolit: „dokud mi král nedá svoji dceru za ženu a neučiní mne dědicem své říše!“ Tohle nechal dát králi na vědomost a tento řekl svojí dceři: „Tak to je tvrdý oříšek k rozlousknutí! Co mi zůstává jiného, než abych udělal, co ten chlap žádá? Jestli chci uzavřít mír a uchovat si korunu na hlavě, musím mu tě dát.“


tak slavili přenádhernou svatbu. Ale princezna byla nadmíru roztrpčena, že její muž je obyčejný člověk, který nosí na hlavě umolousaný klobouk a na zádech má pověšenou odřenou starou tornu. Ráda by se ho zase zbavila, a tak dnem i nocí přemýšlela, jak by to uskutečnila. Tu si pomyslela: „Mohla by jeho kouzelná síla vězet v tom ranci?“. Přetvařovala se a lichotila mu, a když bylo jeho srdce změklo, řekla: „Kdybys tak chtěl odložit ten ošklivý ranec, jen tě velmi znetvořuje, až se za tebe musím stydět.“ „Má milá,“ odvětil Hypolit: „ta torna je můj největší poklad, dokud ji budu mít, nebojím se žádné síly na světě.“ A prozradil jí, jakou kouzelnou mocí je ten ranec nadán. A ona mu padla kolem krku, jako by ho chtěla líbat, ale místo toho mu hbitě strhnula tornu se zad a utíkala s ní pryč. Jakmile byla sama, poklepala na tornu a poručila vojákům, aby svého dřívějšího pána zajali a vyvedli z královského paláce. Oni poslechli a falešná žena za Hypolitem poslala ještě další vojáky, aby ho vyhnali až za hranice říše.


eď by byl býval Hypolit ztracen, kdyby neměl svůj kouzelný klobouk na hlavě a párkrát jím nezatočil. Zpustila se vám kanonáda jako hromobití a všechny srazila k zemi a princezna musela sama přijít a prosit o milost. Když tak dojemně prosila a slibovala, že se už polepší, nechal se Hypolit přemluvit a usmířil se s ní. Měla se k němu mile a přátelsky, stavěla se, jakoby ho měla velmi ráda, a uměla ho po celý ten čas tak obelhávat, že jí nakonec svěřil, že ani ten ranec a všechna síla, co je v něm, s ním nic nezmůže, dokud bude mít na hlavě ten klobouk.


dyž princezna nyní to tajemství věděla, počkala, až jednou Hypolit usnul, vzala mu klobouk a jeho samého nechala spícího vyhodit před zámeckou bránu. Ale Hypolitovi zůstal ještě kouzelný roh a ve velkém hněvu na něj zadul ze všech sil. V mžiku se vše začalo řítit na hromadu, zdi, opevnění, města i vesnice a král i princezna v těch sutinách bídně zahynuli. A kdyby Hypolit svůj kouzelný roh ode úst nesundal a ještě malinko zadul, tu by se snad na jednu hromadu sesypal celý Boží svět a nezůstal by kámen na kameni.


u se Hypolitovi více nikdo nepostavil na odpor a on se stal králem celé říše
Doporučuji:
Kostkované pohádky Dády Kostkové