A B C D E F G H CH I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z

A
Anežka ve skále
Arcilhář
Arcimág a jeho sluha
B
Baron Prášil
Bělouš a vraník
Bílý had
Bratříček a sestřička
Bratříček, sestřička a tři psi
Brémští muzikanti
Bubeník
C
Čas slonů
Cikánská princezna
Čarodějův učeň
Čertův ukoptěný bratr
D
Divodějný strom
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Drakobijce
Dvanáctero bratrů
Dvanáctero lovců
E
Eletka a Žárováček
F
G
Gilgameš a Agga z Kiše
Gudrun
H
Havránka
Holínky z buvolí kůže
Honza Ježek
Honza silák
Honzíček a Grétička
Husopaska
Husopasky pláčou perly
Ch
Chlapec a had
Chytrá hloupost
Chytrá selská dcerka
Chytrý Martin
I
Ilja Muromec
J
Jak dva vandrovali
Jak Honza ke štěstí přišel
Jak ke štěstí skrze šest služebníků přišel
Jak se narodila pohádka
Jalovec
Jednoočka, dvouočka a tříočka
Jorinda a Joringel
K
Kmotřička smrt
Kohout se zlatým peřím
Kosmáček
Košile, meč a prsten
Kouzelná loď
Kouzelná torna, klobouk a roh
Kouzelný kůň
Kouzelný strom
Král Drozdí Brada
Královská hádanka
Královský syn a Ďáblova dcera
Krejčík a tři psi
Křišťálová koule
Kupecký syn a princezna
L
Labutí panna
Lesní chaloupka
Liška a vrána
Locika
Loupežnická jeskyně
M
Martin a velryba
Medvědí kůže
Modrá lucerna
N
Nebeská svatba
Nejkrásnější nevěsta
Nejmilejší Roland
Nemocný král a jeho tři synové
O
O muži bez srdce
O panně Mahuleně
O pejskovi a kočičce, jak si myli podlahu
O princezně která všechno viděla
O princi, který se ničeho nebál
O pyšné noční košilce
O rybáři a jeho ženě
O silném Honzovi
O statečném krejčíkovi
O věrném Janovi
O zlaté huse
O zlatém ptáku
Obr Paleček
Obrobijce
Obušku, z pytle ven!
Oslíček
Osmnáctero vojáků
O Myšince a splněných přáních
P
Paní Holle
Pasáček zajíců
Pidivousek
Poctivý Petr a jeho falešní bratři
Podivuhodná řemesla
Podivuhodný pták
Pohádka o jednom, co se učil bát
Poletuška
Polovina všeho
Popelka
Pravá nevěsta
Princezna a víla
Princezna Trina
Princezna z Ohňového zámku
Princezna ze Rmutného dolu
Ptačí král
Putování k ptáku Nohovi
Q
R
Rumpelniček
Řeznický tovaryš
S
Sedmikráska
Štestí a neštěstí
Šediváček
Šest služebníků
Šestero labutí
Šestka táhne světem
Šípková Růženka
Špatní kamarádi
Sedmero krkavců
Silák Vilík s tisícerem stigmat
Smíšek Ferdinand a zlatý jelen
Sněženka a Růženka
Sněhurka
Spanilá Růžička
T
Tři bratři
Tři chlapíci a obr
Trylkující a hopkající skřivánek
Tři hadí lístky
Tři hejkálkové
Tři královské děti
Tři labutě
Tři pírka
Tři přadleny
U
Uhlířský princ
V
V lese žijí čarodějnice
Víla na rybníce
Včelí královna
Věrná žena
Vřeteno, člunek a jehla
Vychytralý provazník
W
X
Y
Z
Žabí král
Žabí král, aneb železný Jindřich
Ze života polního šneka Ferdy
Živá voda
Zlaté království
Zlatovlásek
Zlatovláskové
Zlatý jelen

Lesní chaloupka

Jeden chudý dřevorubec žil se svojí ženou a třemi dcerami v malé chýši na kraji jednoho zapomenutého lesa.
Jednoho rána, když šel za svou prací, řekl ženě:
„Ať mi oběd přinese do lesa nejstarší dcerka nebo nebudu nikdy s prací hotov. Aby se neztratila,“ pokračoval: „vezmu si s sebou pytlík s prosem a to budu cestou rozsypávat.“
Když stálo slunce vysoko nad lesem, vydala se Malvínka s košíčkem a hrncem plným polévky na cestu. Když stálo slunce vysoko nad lesem, vydala se Malvínka s košíčkem a hrncem plným polévky na cestu. Ale polní a lesní vrabčáci, skřivani a pěnkavy, kosové i čížkové už to proso dávno sezobali a děvče nemohlo cestu nalézti. Tak kráčela Malvínka nazdařbůh stále za nosem, dokud slunce nezapadlo a nenastala noc. Stromy se ve tmě strašidelně chvěly, sovy houkaly a na Malvínku padnul strach.
Tu uviděla v dálce světýlko, jak blikotá mezi stromy.
„Tam musejí bydlet lidé,“ pomyslela si: „jistě mě nechají přenocovat.“ a šla za tím světlem.
Zanedlouho přišla k lesní chaloupce, kteréž okno zářilo do tmy. Zaklepala a ozval se chraplavý hlas:
„Dále!“
Dívka vešla do tmavé předsíně a zabušila na dveře od světnice.
„Jen dál!“ zavolal ten hlas.
Když Malvínka otevřela, seděl tam u stolu prastarý, šedivý muž, hlavu měl podepřenou dlaněmi a dlouhé bílé vousy mu splývaly ze stolu až na zem. Na peci ležela tři zvířata, slepička, kohoutek a jedna strakatá kráva. Malvínka staříkovi vypověděla svůj příběh a poprosila ho o nocleh.
Muž pravil:
„Krásná slepičko,
kohoutku spanilý,
moudrá kravičko,
co radíte mi?“
A zvířátka odvětila „Duks!“, což muselo znamenat dozajista: „Ano.“, protože stařec pokračoval:
„Tady je všeho dosti, jdi do kuchyně a uvař nám večeři.“
Malvínka našla v kuchyni dostatek všeho a uvařila výtečné jídlo, ale na zvířátka si ani nevzpomněla. Přinesla plnou mísu na stůl, sedla si k šediváčkovi a jedla a tišila svůj hlad.
Když se byla nasytila, zeptala se:
„Jsem unavená, kde je nějaká postel, do které si mohu lehnout a spát?“
Tu zvířátka odvětila:
„S ním jsi jedla,
s ním si pila,
na nás si však nemyslila!
Sama hledej jak
v noci budeš spát!“
Tu pravil stařík:
„Vyjdi nahoru po schodech, tam najdeš komoru se dvěma postelemi, natřes pokrývky a povleč čistým bílým prostěradlem, neboť já si půjdu taky lehnout.“
Malvínka vystoupila nahoru, a když pokrývky natřepala a postele čistě povlékla, do jedné se položila bez toho, že by na starce čekala. Po nějaké chvíli přišel šediváček, posvítil si na Malvínku a potřásl hlavou. Viděl, že tvrdě spí, tak otevřel padací dvířka a nechal ji spadnout do sklepa.
Dřevorubec přišel pozdě večer z lesa domů a činil svojí ženě výčitky, že ho nechala celý den hladovět.
„Není to moje vina,“ bránila se žena: „Malvínku jsem s obědem poslala, ale asi zabloudila, nu snad ráno přijde zpět.“
Ráno dřevorubec vstal a chtěl zase do lesa, své ženě poručil, aby mu tentokráte přinesla oběd prostřední dcerka.
„Vezmu s sebou pytlík s čočkou,“ řekl: „její zrníčka jsou větší jako proso, Karolínka je lépe uvidí a neztratí cestu.“
Kolem poledne vyšla Karolínka s jídlem do lesa, ale i čočka zmizela, lesní ptáčkové ji jako proso předešlého dne sezobali, ani zrníčko nenechali.
Karolínka tím lesem bloudila sem a tam až do noci, nakonec přišla k té lesní chaloupce, byla pozvána dovnitř a poprosila o jídlo a nocleh.
Bělovousý stařík se opět zeptal zvířátek:
„Krásná slepičko,
kohoutku spanilý,
moudrá kravičko,
co radíte mi?“
A zvířátka opět odvětila „Duks!“ a vše se odehrálo jako předešlého večera. Karolínka navařila dobrého jídla a jedla a pila se stařečkem a o zvířátka se nestarala. A když se pak po lůžku sháněla, tu ji zvířátka odvětila:
„S ním jsi jedla,
s ním si pila,
na nás si však nemyslila!
Sama hledej jak
v noci budeš spát!“
Když usnula, přišel šediváček, potřásl hlavou a nechal ji spadnout do sklepa.
Třetího rána pravil dřevorubec své ženě:
„Dneska pošli s jídlem tu nejmladší, ta je hodná a vždy poslušná, ta ze správné cesty nesejde jako její sestry, které by se jen rojily jako divocí čmeláci.“
Ale matka nechtěla a řekla:
„To mám i své nejmilejší dítě ztratit?“
„Neměj obavy,“ odvětil muž: „to děvče se neztratí, je chytré a rozumné, vezmu si s sebou hrách a budu jej sypat na cestu, neboť je ještě větší něž čočka a cestu jí ukáže.“
Ale když Apolenka s košíkem přes ruku vyšla z domova, tak lesní holoubkové měli hrášek už dávno ve volátkách a ona nevěděla, kudy se má vydat. Měla starosti a myslela ustavičně, jak ubohý otec hladoví a její dobrá matka bude naříkat, když se ztratí. Konečně, když se setmělo, uviděla světýlko a přišla k lesní chaloupce. Tam přátelsky poprosila, zda by mohla přenocovat a muž s bílým vousem se opět zeptal zvířátek:
„Krásná slepičko,
kohoutku spanilý,
moudrá kravičko,
co radíte mi?“
„Ducks!“ řekla opět zvířátka. Apolenka šla k peci, kde zvířátka ležela, pohladila kohoutka i slepičku po hladkém peří a strakatou kravičku pošimrala mezi rohy. A když na přání staříka uvařila výtečnou polévku a mísa stála na stole, řekla:
„Mám se sytit a ta dobrá zvířátka nedostanou nic? Venku je všeho hojnost, napřed se postarám o ně!“
Tak Apolenka šla, přinesla ječmen a nasypala kohoutkovi a slepičce a kravičce předložila celou náruč voňavého sena.
„Nechte si chutnat, moji milí.“ řekla Apolenka: „Jistě budete mít i žízeň, přinesu vám čerstvou vodu.“
Potom přinesla vědro plné vody, kohoutek a slepička vyskočili na okraj, ponořili zobáčky a pak zaklonili hlavičky, jak už tak ptáčkové pijí. Také stračena učinila jeden mocný lok.
Když byla zvířátka takto obstarána, sedla si dívenka ke staříkovi ke stolu a dojedla, co ji byl nechal. Za chvíli se jali kohoutek i slepička schovávat hlavu pod křídlo a stračena též koulela ospale očima, tu řekla dívenka:
„Nepůjdeme už spát?“
A stařeček se zeptal zvířátek:
„Krásná slepičko,
kohoutku spanilý,
moudrá kravičko,
co tomu říkáte?“
Zvířátka odvětila:
„Ducks, s námi jedla
pila s námi též,
že na nás myslila
krásnou noc
přejeme
měkce lež!“
Tu vyšla Apolenka po schodech, natřásla peřiny, povlekla čisté prostěradlo, a když byla hotová, přišel stařeček, ulehl do jedné postele a rozprostřel si na pokrývku svůj dlouhý bílý vous. Apolenka si lehla do druhé postele, pomodlila se a usnula.
Spala klidně až do půlnoci, tu ji probudil nějaký ruch v domě. Ozvalo se podivné šelestění a praštění, dveře odskočily a bouchaly do stěny. Trámy praštěly, jakoby je někdo rval ze základů, pak to bylo jakoby se řítilo schodiště, a nakonec to zapraštělo tak, jakoby spadnula celá střecha. Pak najednou vše utichnulo a Apolenka, které se nic nestalo, zůstala klidně ležet a opět usnula.
Když ji ráno probudily sluneční paprsky, co to její oči viděly? Ležela v obrovském sále a vše kolem ní se skvělo v královské nádheře. Na stěnách rostly ve výšce na hedvábném podkladě zlaté květy, postel byla ze slonoviny a pokrývky z rudého sametu, na jedné židli vedle stál pár perlami pošitých střevíčků.
Apolenka si myslela, že je to jen sen, ale přišli tři bohatě oblečení sloužící a ptali se, co jim poroučí.
„Ale jděte,“ odvětila Apolenka: „já chci ihned vstát a staříkovi uvařit polévku a potom dát najísti krásnému kohoutkovi, slepičce a stračeně.“
Pomyslila, zda už stařeček vstal, a podívala se do jeho postele, ale on tam neležel, nýbrž nějaký cizí muž. A když si ho lépe prohlédla, viděla, že je mladý a krásný. Tu se probudil, posadil a řekl:
„Já jsem královský princ a byl jsem jednou čarodějnicí zaklet do starého, šedivého mužíka a musel jsem žít v lese, nikdo se mnou nesměl býti než tři věrní sluhové v podobě kohoutka, slepičky a strakaté krávy. A dříve jsem nemohl být z toho kouzla vysvobozen, dokud by nepřišla dívka, která by se nejen k lidem, ale stejně mile a přátelsky ke zvířatům měla. A to jsi byla ty! Dnes o půlnoci jsi nás vysvobodila a ta stará lesní chaloupka je opět můj královský palác.“
A když vstali, řekl princ těm třem sloužícím, aby vyjeli a přivedli Apolenčinu matku i otce na svatbu.
„A kde jsou mé dvě sestry?“ zeptala se Apolenka.
„Ty jsem zavřel do sklepa a zítra je nechám zavést do lesa k jednomu uhlíři, tam budou složit za děvečky, dokud se nepolepší a nenechají ubohá zvířata už nikdy hladovět.“

Doporučuji:
Kostkované pohádky Dády Kostkové