A B C D E F G H CH I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z

A
Anežka ve skále
Arcilhář
Arcimág a jeho sluha
B
Baron Prášil
Bělouš a vraník
Bílý had
Bratříček a sestřička
Bratříček, sestřička a tři psi
Brémští muzikanti
Bubeník
C
Čas slonů
Cikánská princezna
Čarodějův učeň
Čertův ukoptěný bratr
D
Divodějný strom
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Drakobijce
Dvanáctero bratrů
Dvanáctero lovců
E
Eletka a Žárováček
F
G
Gilgameš a Agga z Kiše
Gudrun
H
Havránka
Holínky z buvolí kůže
Honza Ježek
Honza silák
Honzíček a Grétička
Husopaska
Husopasky pláčou perly
Ch
Chlapec a had
Chytrá hloupost
Chytrá selská dcerka
Chytrý Martin
I
Ilja Muromec
J
Jak dva vandrovali
Jak Honza ke štěstí přišel
Jak ke štěstí skrze šest služebníků přišel
Jak se narodila pohádka
Jalovec
Jednoočka, dvouočka a tříočka
Jorinda a Joringel
K
Kmotřička smrt
Kohout se zlatým peřím
Kosmáček
Košile, meč a prsten
Kouzelná loď
Kouzelná torna, klobouk a roh
Kouzelný kůň
Kouzelný strom
Král Drozdí Brada
Královská hádanka
Královský syn a Ďáblova dcera
Krejčík a tři psi
Křišťálová koule
Kupecký syn a princezna
L
Labutí panna
Lesní chaloupka
Liška a vrána
Locika
Loupežnická jeskyně
M
Martin a velryba
Medvědí kůže
Modrá lucerna
N
Nebeská svatba
Nejkrásnější nevěsta
Nejmilejší Roland
Nemocný král a jeho tři synové
O
O muži bez srdce
O panně Mahuleně
O pejskovi a kočičce, jak si myli podlahu
O princezně která všechno viděla
O princi, který se ničeho nebál
O pyšné noční košilce
O rybáři a jeho ženě
O silném Honzovi
O statečném krejčíkovi
O věrném Janovi
O zlaté huse
O zlatém ptáku
Obr Paleček
Obrobijce
Obušku, z pytle ven!
Oslíček
Osmnáctero vojáků
O Myšince a splněných přáních
P
Paní Holle
Pasáček zajíců
Pidivousek
Poctivý Petr a jeho falešní bratři
Podivuhodná řemesla
Podivuhodný pták
Pohádka o jednom, co se učil bát
Poletuška
Polovina všeho
Popelka
Pravá nevěsta
Princezna a víla
Princezna Trina
Princezna z Ohňového zámku
Princezna ze Rmutného dolu
Ptačí král
Putování k ptáku Nohovi
Q
R
Rumpelniček
Řeznický tovaryš
S
Sedmikráska
Štestí a neštěstí
Šediváček
Šest služebníků
Šestero labutí
Šestka táhne světem
Šípková Růženka
Špatní kamarádi
Sedmero krkavců
Silák Vilík s tisícerem stigmat
Smíšek Ferdinand a zlatý jelen
Sněženka a Růženka
Sněhurka
Spanilá Růžička
T
Tři bratři
Tři chlapíci a obr
Trylkující a hopkající skřivánek
Tři hadí lístky
Tři hejkálkové
Tři královské děti
Tři labutě
Tři pírka
Tři přadleny
U
Uhlířský princ
V
V lese žijí čarodějnice
Víla na rybníce
Včelí královna
Věrná žena
Vřeteno, člunek a jehla
Vychytralý provazník
W
X
Y
Z
Žabí král
Žabí král, aneb železný Jindřich
Ze života polního šneka Ferdy
Živá voda
Zlaté království
Zlatovlásek
Zlatovláskové
Zlatý jelen

O silném Honzovi


 
Joseph Haltrich



ednomu muži zemřela žena a zanechala mu tři dcery. Tak se znovu oženil a druhá žena mu porodila synka, kterého pojmenovali Honza. Matka Honzíka tak milovala, že ho už sedmý rok kojila. Až se to jejímu muži zdálo příliš, a když ho opět jednoho dne kojila, zvolal hněvivě: „Z tebe by ale byla kráva!“ V tom okamžiku se matka proměnila v krávu, a tak jí muž posílal se synkem na pastvu a tomu to bylo po chuti, neboť teď mohl pít mléko celý den. Otec, když Honzík vycházel ráno na pastvu, mu s sebou dával koláč z popela, ale chlapec jej pokaždé zahodil. Když chlapec za krátkou dobu povyrostl a zesílil, bylo to otci divné, neboť to nemohlo pocházet od popelových koláčů a řekl své nejmladší dceři: „Jdi dnes se svým bratrem a dobře se dívej, co celý den dělá!“ Když přišli do polí, Honza svůj chleba zahodil a sestra se ptala: „Co teď budeš jíst?“ A Honza jí odvětil: „Já žiji ze vzduchu!“ Ale měl vám takovou lahvičku, kdo se z ní napil, upadnul ihned do tvrdého spánku. Jakmile byl hladový, řekl sestře: „Pojď a zavdej si z mé lahvičky!“ Ona tak učinila a v tu ránu usnula. Tu šel Honza ke své matce a pil mléko až do večera. Když přišli domů, zeptal se otec dcery: „Copak Honza dnes dělal?“ A ona odvětila: „Když jsme přišli do polí, zahodil svůj chleba a když jsem se ptala, co bude jíst, odvětil, že žije ze vzduchu.“ Druhého rána poslal otec starší dceru, ale té se vedlo jako té první, nedokázala otci říci o nic více. Třetího dne řekl otec své nejstarší dceři: „Jdi s ním dnes ty a dávej dobrý pozor, co se bude dít!“ Když přišli do polí, zahodil Honza svůj chleba z popela a zvolal: „Takového jídla mi netřeba!“ „A z čeho tedy žiješ?“ zeptala se ho sestra. „Už jsi to přeci slyšela, žiji ze vzduchu!“ Tomu se dívka zasmála a pomyslila si: „Jen počkej, mne neobelstíš!“ Když byl Honza hladový, dal své nejstarší sestře napít z lahvičky a ona upadla okamžitě do hlubokého spánku. Avšak tahle sestra měla na šíji ještě dvě tajné oči a ty zůstávaly stále otevřené, i když ty dvě na čele spaly; viděla tedy vše, co se dělo. Honza šel ke své matce a pil mléko jako vždy.


dyž přišli večer domů a otec se sestry ptal: „Žil dnes bratr opět ze vzduchu?“ Dívka odvětila: „Ne!“ a vyprávěla, jak to všechno bylo. Otec se strašlivě rozhněval a Honzovi řekl: „Protože stále piješ mléko a mne a svoje sestry jsi obelhával, zítra i s tou krávou zemřeš!“ Chlapec byl celý zarmoucený a šel do stáje za matkou a stěžoval si jí. „Neboj se ničeho, mé dítě,“ odvětila kráva: „přijď dříve, než se rozední, ke mně!“


dyž Honza v určeném čase přišel a krávu odvázal, posadila si ho nahoru mezi rohy a utíkala s ním pryč, až doběhla do jednoho hlubokého lesa, kde by je nikdo nenašel. Tady dál Honza pil mléko dokud neuplynulo dalších sedm let, to mu matka jednoho dne pravila: „Jdi a vytrhni ten největší dub a postav ho na špičku!“ Honza šel a vytrhnul dub, ale na špičku ho postavit nedokázal. Tu jeho matka pravila: „Musíš pít mléko ještě sedm let!“


když těch sedm let zase uběhlo, řekla kráva synkovi: „Teď už jsem tě kojila třikrát sedm let, jdi a opět vyzkoušej ten nejmohutnější dub postavit na špičku!“ Honza šel a vytrhl ten nejsilnější dub, jakoby to byl jen proutek, který někdo jen tak zastrčil do země, a lehce ho převrátil a postavil na špičku. „Tak to má být,“ řekla matka: „nyní se už o sebe dokážeš postarat sám, vyjdi z tohoto lesa ven!“ A s těmito slovy odběhla kráva pryč.


onza si z toho dubu vyrobil pořádný kyj a vandroval do světa. Když už putoval kus cesty, dostal velkou žízeň, tu uviděl mezi dvěma horami přitékat malou říčku. Šel tam, aby se napil. Ale na jedné té hoře seděl nějaký obrovský chlap a v ruce rozemílal kámen a tím prachem pak kalil vodu. Honza na něj zavolal: „Dej si pozor a nekal mi tu vodu, sic vyjdu nahoru a pak tě pánbů chraň!“ Ten chlap se ale jen smál, házel do vody dál rozemnuté kameny a volal: „Já jsem Kámenmleč a i tebe klidně rozemelu na prášek!“ Tu se Honza rozhněval, vyběhl nahoru a zarazil ho až po ramena do země. „Nechej mne žít, budu ti sloužit!“ prosil Kámenmleč. „Tak dobrá!“ odvětil Honza, vytáhnul ho ven a dál putovali spolu.


řišli do nějakého lesa a tam uviděli nějakého dlouhána, vysokého jako jedle, který narovnával křivé stromy a ty rovné zase křivil. Tu ho Honza káral: „Nechej ty stromy být tak, jak narostly, jinak tě pánbů chraň!“ Ale ten dlouhán se jen smál, pokračoval ve svém díle a posměšně na Honzu volal: „Já jsem Jedlíkroutil, klidně bych mohl zkroutit i tebe!“ Tu se Honza rozhněval, šel tam a zarazil toho drzouna do země, až to zapraštělo, jako by bouře srazila k zemi ten nejmocnější dub. Dlouhán prosil o život a řekl, že mu bude sloužit, tak ho Honza zase vytáhnul ven a dál táhli společně.


a několik dnů v lese natrefili na malý domek, ale uvnitř nebylo ani živáčka a Honza řekl: „Tady bychom mohli bydlit, zatímco dva půjdou na lov, ten třetí zůstane doma a navaří.“ První den zůstal doma Kámenmleč. Když připravoval jídlo, objevil se tam najednou nějaký mužíček s vousem dlouhým sedm loktů a bědoval: „Ach, mě je zima, mě je zima!“ „Tak pojď a ohřej se!“ řekl mu Kámenmleč. Mužíček šel ke kamnům, chvíli se tam ochomýtal a pak najednou vyskočil a srazil dolů hrnec s jídlem a rychle utekl pryč. Když ti druzí dva přišli hladoví domů a přáli si jídlo, vyprávěl jim Kámenmleč, co se mu bylo přihodilo. Honza se ale tak rozhněval, že vzal svůj kyj a milého pacholka bil tak dlouho, dokud ho hlad nepřešel.


ásledujícího dne zůstal doma Jedlíkroutil a vedlo se mu stejně jako Kámenmleči. Přišel opět ten mužík, srazil hrnec a čiperně upaloval pryč. Když ti dva přišli domů a zase nic nenašli, tak Honza pacholka rovněž tak dlouho bil, dokud ho hlad nepřešel.


řetího dne Honza řekl: „Dnes zůstanu doma já!“ Opět přišel ten mužík a naříkal: „Ach, mě je zima, mě je zima!“ „Tak pojď a ohřej se!“ řekl Honza. Posadil se ale vedle hrnce a dával na mužíka dobrý pozor. Když chtěl tento hrnec opět srazit dolů, Honza ho bleskurychle popadl za vousy, vzal lžíci a bil ho s ní přes hubu i záda, až tento dokonale ztichnul a znehybněl. Pak Honza vynesl mužíka ven a za ty jeho vousiska ho přivázal k jednomu mohutnému dubu. Potom ve světnici dohotovil jídlo. Když ti druzí dva přišli domů, těšili se na to, že nyní zpráskají oni Honzu, ale našli připravené jídlo a tak si museli nechat zajít chuť. Když se najedli, Honza řekl: „Teď pojďte a podívejte se na toho mužíka, který vám shazoval hrnec, já jsem ho venku přivázal k jednomu stromu.“ Když ale vyšli ven, mužík s vousem zmizel a na místě, kde stál strom, byla hluboká jáma. „Počkejte,“ řekl Honza: „já ho najdu!“ Upletli z kůry stromů dlouhý provaz a Honzu spustili dolů do té jámy.


rvalo to třikrát sedm dnů než Honza dorazil na dno a ocitl se v dlouhé tmavé chodbě, kterou kráčel dál a dál. Za nějaký čas se konečně zase rozsvětlilo a otevřelo se nad ním nebe. Honza uviděl obrovský palác a šel k němu. Uvnitř v jedné komnatě našel tři krásné princezny, které usedavě plakaly a naříkaly. Když uviděly Honzu, řekly: „Ty ubohý človíčku, kde ses tu vzal? Náš pán je dvanáctihlavý drak, když tě tu přistihne, jsi ztracen!“ „Já se nebojím,“ řekl Honza: „jen ať brzy přijde, hned se s ním vypořádám!“


ajednou se přihnal drak a dštil oheň a síru. „Cítím člověčinu!“ „Ty máš ale jemný čich, ty ohavná příšero!“ vykřikl Honza a na draka se vrhnul, popadnul ho za všechny hlavy a zardousil ho, zmítající se tělo a ocas ještě umlátil svým kyjem, až se drak více nepohnul. To byly princezny rády a vyprávěly, jak byly uneseny, děkovaly silnému Honzovi a prosily ho, zda by je nyní nevyvedl na Boží svět. Honza si ale nejdříve prošel všechny komnaty a prohlédnul si i okolí, tu v té poslední nalezl nesmírný poklad zlata, stříbra a drahokamů, ten vzal s sebou a tou temnou chodbou pak princezny vedl až k místu, kde se spustil dolů. Zavolal vzhůru na své druhy, že přivedl tři princezny a přinesl velikánský poklad, ty dvě starší princezny patří jim, ale ta nejmladší se stane jeho ženou, ten poklad si rozdělí, jen ho musí teď vytáhnout nahoru.


dyž Kámenmleč a Jedlíkroutil vytáhli tři panny a poklad, viděli, že princezny jsou moc krásné, ale ta nejmladší byla nejkrásnější, i řekli jeden druhému: „Tu nesmí Honza nikdy dostat! Vytáhneme ho jen do poloviny a potom ho pustíme, spadne a rozmlátí se na padrť!“ Ale Honza jejich zlý úmysl vytušil, uvázal na provaz pořádný balvan a když tito kámen vytáhli do půli cesty, nechali jej spadnout, až se dole roztříštil na tisíce malých kousků. Ti dva byli spokojeni, vzali poklad a princezny a šli dál, ale brzy se mezi sebou začali vadit, neboť oba chtěli nejmladší princeznu. Zatím Honza přemýšlel, jak se dostane ven. Chodil dlouho podzemím a pomoci si nevěděl.


akonec v jednom koutě našel onoho mužíka s vousem dlouhým sedm loktů, který byl stále přivázaný k dubu. Honza mu poručil, aby mu ukázal jinou cestu na zem a mužík klopýtal a ten strom vlekl za sebou. Tak šli a po dlouhém čase přišli k jednomu mohutnému a vysokému stromu, který svoji špičkou prý sahal až na Boží svět. Mužík pravil Honzovi, že když po tom stromě vyleze vzhůru, dostane se až na horní svět. Tak Honza lezl vzhůru sedm dní a vylezl až na samotou špičku, odkud viděl malé, velmi vzdálené světýlko. To světýlko, to byl horní svět, ale jak se tam dostane?


atímco takto přemýšlel, uviděl na stromě velké hnízdo ptáka Noha, ve kterém byly mláďata. A zrovna se k nim plazil jeden hrozitánský had, aby ubožátka sežral. Když mladí Nohové hada zpozorovali, mávali ustrašeně křídly a křičeli: „Milý muži, pomoz nám, jinak jsme ztraceni!“ Tak Honza rozdrtil svým kyjem hadovi hlavu, popadnul jeho tělo oběma rukama a roztrhal ho na tisíc kousků. Mezitím se vrátil starý pták Noh a když uviděl u hnízda Honzu potřísněného krví, ihned si pomyslel: „Ha, zabil moje děti!“ Hrozně se rozhněval a v návalu vzteku Honzu spolknul. Nyní ale spatřil svá mláďata nezraněná a ta mu vyprávěla, jak je ten muž zachránil před zlým hadem a naříkala a plakala, že se mu za to dostalo tak kruté odplaty. Tu pták Noh Honzu zase vyplivnul, ten vám byl najednou celý krásnější a urozenější, a pták Noh mu řekl: „Protože jsi zachránil mé děti, můžeš si něco přát!“ „Vynes mě nahoru na Boží svět!“ řekl Honza. „Staniž se, ale dříve mi musíš přinést sedm sudů vína a sedm lvů, abych měl jídlo na cestu, neboť je to dál, než si myslíš.“ Honza sestoupil dolů a vynesl jídlo i pití nahoru, naložil to na ptáka Noha a sám si mu sedl za krk. Tu se tento zvedl a letěl vstříc tomu světýlku nahoře; a často volal: „Maso! Víno!“ a Honza mu dal vždy lva a sud vína. Když bylo vše snědeno, dospěli konečně na horní svět. Honza sestoupil a ptáku Nohovi děkoval; ten se pak jako blesk vrhnul dolů ke svému hnízdu.


onza putoval po zemi a brzy narazil na dva prince, kteří se vydali do světa, aby si našli nevěsty. „Pojďte se mnou.“ řekl jim Honza a oni ho následovali. To myslil na své nevěrné pacholky a na krásné princezny a na tu nejmladší a nejkrásnější, která má být jeho ženou. Za nedlouho narazil na své pacholky, kteří se spolu prali. Žádný z nich tomu druhému nechtěl dopřát tu nejmladší princeznu. Tři princezny stály opodál a přihlížely. Honza mezi soupeře skočil, zrovna když se chtěli nadobro zabít a oni zůstali stát jako opaření. Honza na ně strašlivě řval: „Vy zbabělci a bídáci, protože jste mě chtěli oklamat, dostane se vám nyní zasloužené odměny!“ S těmi slovy pozvedl svůj kyj a jednou ranou oba zabil. Potom šel k princeznám a zeptal se té nejmladší, zda by ho chtěla za manžela. Ona neřekla ne a Honza se zaradoval a řekl těm dvěma starším pannám: „Protože každá žena musí mít muže, postarám se také o vás.“


avedl je k oběma princům a každému dal jednu, pak se s nimi také rozdělil o ten obrovský poklad a slavili společně svatbu a žili pak nadmíru šťastně a spokojeně
Doporučuji:
Kostkované pohádky Dády Kostkové