A B C D E F G H CH I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z

A
Anežka ve skále
Arcilhář
Arcimág a jeho sluha
B
Baron Prášil
Bělouš a vraník
Bílý had
Bratříček a sestřička
Bratříček, sestřička a tři psi
Brémští muzikanti
Bubeník
C
Čas slonů
Cikánská princezna
Čarodějův učeň
Čertův ukoptěný bratr
D
Divodějný strom
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Drakobijce
Dvanáctero bratrů
Dvanáctero lovců
E
Eletka a Žárováček
F
G
Gilgameš a Agga z Kiše
Gudrun
H
Havránka
Holínky z buvolí kůže
Honza Ježek
Honza silák
Honzíček a Grétička
Husopaska
Husopasky pláčou perly
Ch
Chlapec a had
Chytrá hloupost
Chytrá selská dcerka
Chytrý Martin
I
Ilja Muromec
J
Jak dva vandrovali
Jak Honza ke štěstí přišel
Jak ke štěstí skrze šest služebníků přišel
Jak se narodila pohádka
Jalovec
Jednoočka, dvouočka a tříočka
Jorinda a Joringel
K
Kmotřička smrt
Kohout se zlatým peřím
Kosmáček
Košile, meč a prsten
Kouzelná loď
Kouzelná torna, klobouk a roh
Kouzelný kůň
Kouzelný strom
Král Drozdí Brada
Královská hádanka
Královský syn a Ďáblova dcera
Krejčík a tři psi
Křišťálová koule
Kupecký syn a princezna
L
Labutí panna
Lesní chaloupka
Liška a vrána
Locika
Loupežnická jeskyně
M
Martin a velryba
Medvědí kůže
Modrá lucerna
N
Nebeská svatba
Nejkrásnější nevěsta
Nejmilejší Roland
Nemocný král a jeho tři synové
O
O muži bez srdce
O panně Mahuleně
O pejskovi a kočičce, jak si myli podlahu
O princezně která všechno viděla
O princi, který se ničeho nebál
O pyšné noční košilce
O rybáři a jeho ženě
O silném Honzovi
O statečném krejčíkovi
O věrném Janovi
O zlaté huse
O zlatém ptáku
Obr Paleček
Obrobijce
Obušku, z pytle ven!
Oslíček
Osmnáctero vojáků
O Myšince a splněných přáních
P
Paní Holle
Pasáček zajíců
Pidivousek
Poctivý Petr a jeho falešní bratři
Podivuhodná řemesla
Podivuhodný pták
Pohádka o jednom, co se učil bát
Poletuška
Polovina všeho
Popelka
Pravá nevěsta
Princezna a víla
Princezna Trina
Princezna z Ohňového zámku
Princezna ze Rmutného dolu
Ptačí král
Putování k ptáku Nohovi
Q
R
Rumpelniček
Řeznický tovaryš
S
Sedmikráska
Štestí a neštěstí
Šediváček
Šest služebníků
Šestero labutí
Šestka táhne světem
Šípková Růženka
Špatní kamarádi
Sedmero krkavců
Silák Vilík s tisícerem stigmat
Smíšek Ferdinand a zlatý jelen
Sněženka a Růženka
Sněhurka
Spanilá Růžička
T
Tři bratři
Tři chlapíci a obr
Trylkující a hopkající skřivánek
Tři hadí lístky
Tři hejkálkové
Tři královské děti
Tři labutě
Tři pírka
Tři přadleny
U
Uhlířský princ
V
V lese žijí čarodějnice
Víla na rybníce
Včelí královna
Věrná žena
Vřeteno, člunek a jehla
Vychytralý provazník
W
X
Y
Z
Žabí král
Žabí král, aneb železný Jindřich
Ze života polního šneka Ferdy
Živá voda
Zlaté království
Zlatovlásek
Zlatovláskové
Zlatý jelen

O statečném krejčíkovi


 
Bratři Grimmové



ednoho letního rána seděl krejčík u stolu pod oknem a sám oděn do veselé nálady pilně šil kabát některému sousedovi. Tu dole po ulici přicházela nějaká selka a volala: „Výtečná povidla na prodej! Výtečná povidla na prodej!“ To znělo krejčíkovým uším líbezně, vystrčil svoji drobnou hlavu z okna a zavolal: „Tady nahoře, milá ženo, zde si od zboží ulevíš!“ Tak ta dobrá žena vystoupala se svou těžkou nůší troje schodiště až nahoru ke krejčímu a tam musela všechny hrnce vybalit. Krejčík si je pak všechny obhlédnul, zvedal je do výše, přičichával k nim a nakonec řekl: „Ta povidla vypadají dobře, odvaž mi, milá ženo čtyři loty, nu a když to bude celá čtvrt libra, můžeš to tak nechat.“ Žena, která doufala, že udělá dobrý obchod, mu tu špetku, co si přál, dala, ale byla celá rozkacená a pryč odcházela zlostně brumlajíc.


u, ty povidla mi pánbu seslal,“ zvolal krejčík: „dají mi sílu a zdraví.“ Přinesl ze skříně chleba, uříznul si krajíc přes celý bochník a namazal si ho povidly, „To bude věru pochoutka,“ řekl si: „ale nejdříve dokončím tu kazajku, až pak si zakousnu.“ Položil namazaný chleba vedle sebe a pustil se znova do šití a samou radostí dělal stehy stále větší a větší. Zatím ta vůně slaďoučkých povidel šplhala vzhůru po stěně, na které si hovělo hejno much, které ta vůně přilákala a ony se v houfu čiperně snášely dolů.


dopak vás zval!“ křiknul krejčík a zaháněl ty nezvané hosty pryč. Ale mouchy se odehnat nenechaly, než bys okem mžiknul, přiletěly zpět. Na krejčíkovu veselost padnul stín mrzutosti a sáhnul do zápecí pro kousek sukna: „Počkejte, já vám dám!“ A tím klůckem je nemilosrdně srazil. Když hadr zvednul a počítal, tak tam leželo s nataženýma nohama rovných sedm mrtvých much. „Co ty jsi to za chlapa!“ řekl si a musel se sám své obratnosti podivovat: „Tohle se musí dozvědět celé město!“ A tak si hbitě ušil pás, na který velkými písmeny vyšil:


edm jednou ranou!“


ch, co město!“vykřikl: „To se musí dozvědět celý svět!“ A srdce mu v těle poskakovalo jako jehněčí ocásek. Ten pás si krejčík přivázal na tělo a rozhodl se vytáhnout do světa, neboť si myslel, že jeho krejčovská dílna je pro takové bojové udatenství příliš těsná. Než vytáhnul do světa, šukal po domě sem a tam, zda by nenašel něco, co by bylo dobré vzít si s sebou, ale nenašel nic jiného než kus starého sýra, který si tedy zastrčil do torny. Před bránou zpozoroval nějakého ptáka, který uvíznul v houštině, tak ho dal k sýru do kapsy. Tak statečně vykročil na cestu, a protože byl svěží a nalehko, necítil žádnou únavu a šel a šel.


eho cesta ho zavedlo na jednu horu, a když dospěl až na její vrcholek, tak tam seděl nějaký obr a spokojeně se rozhlížel. Krejčík šel srdnatě až k němu, pozdravil a řekl: „Dobrý den, kamarádíčku, vida, ty si tu sedíš a prohlížíš si ten rozlehlý svět? Já jsem zrovna na cestě do toho světa, jdu na zkušenou. Nemáš chuť jít se mnou?“ Obr se na krejčíka opovržlivě podíval a řekl: „Ty hovádko tupoučké! Ty šejdíři ubohoučký!“ „Mohlo by být!“ odvětil krejčík, rozvážně si rozepnul kabát a ukázal obrovi svůj pás: „Tady si můžeš přečíst, co jsem za chlapa!“ Obr četl: „Sedm jednou ranou!“ Myslel si, že je to sedm lidí, které krejčík zabil, a hned dostal před tím chlapíkem trochu respektu.


le nejdřív si ho chtěl vyzkoušet, vzal do dlaně kámen a stisknul ho tak silně, že z něj kapala voda. „Udělej to po mně,“ řekl obr: „pokud máš sílu!“ „Nic dalšího?“ řekl krejčík: „Tohle je u nás hračka!“ Sáhnul do kapsy, vytáhnul měkký sýr a zmáčknul ho tak, až z něj tekla šťáva. „Vida,“ řekl krejčík: „to bylo o něco lepší, ne?“ Obr nevěděl, co by na to řekl, ale nemohl tomu uvěřit. Popadnul kámen a vyhodil ho tak vysoko, že ho bylo stěží vidět a řekl: „Nu, ty červíčku, teď se ukaž ty!“ „To byl dobrý hod,“ řekl krejčík: „ale ten kámen spadnul zase na zem; já teď hodím jeden, který dolů už nikdy nespadne!“ Sáhnul do kapsy, popadnul ptáka a vyhodil ho do vzduchu. Pták, celý šťastný z nabyté svobody, vyletěl vzhůru a letěl pryč a už se nikdy nevrátil. „Jak se ti líbil tenhle kousek, kamarádíčku?“ zeptal se krejčík. „Nu, házet umíš dobře,“ řekl obr: „ale nyní uvidíme, zda stejně dobře uneseš něco pořádně velkého.“


avedl krejčíka k jednomu mohutnému dubu, který tam ležel povalený na zemi, a řekl: „Pokud jsi dost silný, pomoz mi s tím stromem.“ „Rád,“ odvětil mužík: „vezmi kmen a já ho zvednu za korunu a ponesu, ta je přece daleko těžší.“ Obr vzal kmen na záda, krejčík si sednul na jednu větev a obr, který se nemohl ohlížet, musel nést celý ten strom i s krejčíkem. Ten byl celý rozpustilý a veselý a pískal si písničku: „Okolo Hradce, v malé zahrádce...“ Inu, jakoby nesení stromu byla hračka. Obr, potom, co vláčel to těžké břemeno kus cesty, nemohl dál a řekl: „Poslyš, já ten strom shodím.“ Krejčík skočil dolů, popadnul strom oběma rukama, jakoby ho nesl a obrovi řekl: „Ty jsi tak velký chlap a neuneseš jediný strom.“


ak šli společně dál, a když šli kolem nějaké třešně, popadnul obr korunu stromu, kde visely ty nejzralejší třešně, ohnul ji dolů, dal ji krejčíkovi do ruky a poručil mu jíst. Ale krejčík byl příliš slabý, aby třešeň udržel, a tak když ji obr pustil, vymrštil se strom opět do výše a s ním vyletěl nahoru i krejčík. Když bez úhony spadnul zase dolů, řekl obr: „Copak je to? Ty nemáš dost síly k tomu, aby jsi udržel tenký prut?“ „Síla mi nechybí,“ odvětil krejčík: „myslíš, že je to něco těžkého pro někoho, kdo sedm jednou ranou srazil? Já jsem si ten strom přeskočil, abych si tam v houštině zastřílel. Skoč si taky, pokud můžeš.“ Obr to chtěl vyzkoušet, ale strom přeskočit nedokázal, nýbrž zůstal vězet ve větvích. Obr řekl: „Když jsi tak statečný chlapík, tak pojď se mnou do naší jeskyně a přespi u nás.“


dyž dorazili do jeskyně, seděli tam u ohně ještě jiní obrové, každý měl v ruce pečenou ovci a z té ukusoval. Krejčík se rozhlédnul a pomyslil si: „Nu, tady to tedy je přece jen rozlehlejší než v mé dílničce.“ Obr mu ukázal jeho postel a řekl mu, že si tam může lehnout a vyspat se. Krejčíkovi byla ta postel příliš velká, nelehl si dovnitř, ale vlezl si do kouta. Když byla půlnoc a obr si myslel, že krejčík spí hlubokým spánkem, vstal obrovský železný kyj a jedinou ranou tu postel prorazil a myslel si, že toho nebezpečného červíka rozmáznul na kaši. Brzičko ráno šli obrové do lesa a na krejčíka úplně zapomněli; tu za nimi tento přikvačil celý veselý a opovážlivý. Obrové se ovšem strašlivě vyděsili a rozprchli se.


ak krejčík pochodoval dál a rovnou za nosem. Potom, co dlouho předlouho putoval, přišel na královský dvůr a tam na něho padla únava, a tak si lehl do trávy a usnul. Zatímco tak ležel, přišli tam lidé, prohlíželi si ho ze všech stran a četli nápis na jeho pásu: „Sedm jednou ranou!“ „Ach,“ řekli si: „copak tu chce tak velký válečník uprostřed míru? To musí být nějaký mocný pán!“ Tak šli a ohlásili to králi a radili; když by měla vypuknout válka, byl by to důležitý a nepostradatelný člověk a neměli by ho nechat za žádnou cenu odejít. Králi se taková rada zamlouvala, tak poslal za krejčíkem jednoho ze svých dvořanů, aby mu, až by se byl probudil, nabídnul královskou službu. Vyslanec zůstal u spáče stát a čekal, dokud tento nepohnul údy, neotevřel oči a tehdy mu tu nabídku přednesl. „Zrovna kvůli tomu jsem sem přišel,“ odvětil krejčík: „jsem připraven vstoupit do královských služeb.“ Tak byl uctivě přijat a dostal dokonce zvláštní bydlení. Vojákům nebyl ale krejčík vhod a nejraději by ho viděli tisíc mil daleko. „Co si s ním počneme?“ ptali se mezi sebou: „Když se s ním budeme prát, tak na jednu ránu nás padne sedm. V tom nikdo z nás neobstojí.“ Tak se nakonec rozhodli, že se společně vydají ke králi a požádají ho o propuštění. „My nejsme nic platní tam, kde jeden sedm jednou ranou srazí.“ pravili králi.


rál posmutněl, že by měl kvůli jednomu ztratit svoje věrné služebníky, a byl by se ho rád zase zbavil. Ale propustit ho, toho se neodvážil, protože se bál, že by ho tento mohl i s jeho lidem pobít a sám pak usednout na královský trůn. Tak dlouho přemýšlel a přemýšlel, až dostal nakonec nápad. Nechal ke krejčíkovi poslat se vzkazem, že mu chce jako velkému válečníku učinit nabídku. V jednom lese v jeho říši se usadili dva obrové, kteří loupením, vražděním, mučením a upalováním způsobují lidu velké utrpení, nikdo se k nim nemůže přiblížit, aniž by upadl do smrtelného nebezpečí. Když oba ty obry přemůže a zabije, dá mu král svoji jedinou dceru za ženu a k tomu jako věno půlku království; spolu s ním vytáhne sto rytířů, kteří mu přispějí svojí pomocí. „To by věru bylo něco pro chlapa, jako jsi ty,“ pomyslel si krejčík: „krásná princezna a půlka království, to člověku nenabízejí každý den.“ „Ano,“ dal v odpověď: „ty obry už jsem jednou krotil a sto rytířů jsem k tomu nepotřeboval. Kdo sedm jednou ranou srazí, ten se dvou nebojí!“


rejčík se vydal na cestu a stovka jezdců ho následovala. Když přišli na okraj lesa, řekl krejčík svému doprovodu: „Zůstaňte tady stát, já s nimi budu hned hotov sám.“ Pak vskočil do hloubi lesa a rozhlížel se vpravo i vlevo. Za malou chvíli oba obry uviděl, leželi pod jedním stromem a spali a k tomu chrápali tak, že se stromy ohýbaly sem a tam. Krejčík nebyl líný, naplnil si obě kapsy kamením a vylezl si na strom. Když byl nahoře, ručkoval na větev, která byla přímo nad spáči, a házel na obry jeden kámen za druhým. Obrové to dlouhou chvíli necítili, ale nakonec se přece jen jeden probudil, strčil do druha a zeptal se: „Proč jsi mě udeřil?“ „To se ti zdálo,“ odvětil ten druhý: „já jsem tě neudeřil.“ Tak ulehli opět ke spánku, tu hodil krejčík kámen dolů na toho druhého. „Co to má být,“ zvolal tento: „proč po mě házíš? „Já jsem nehodil,“ odvětil ten první a zabručel. Chvíli se dohadovali, ale protože byli unavení, nechali toho za chvíli být a oči se jim opět zavřely. A tu začal krejčík svoji hru poznova, našel ten největší kámen a hodil ho s co největší silou na prvního obra. „Tak to je příliš!“ zařval obr, vyskočil jako smyslů zbavený a svého druha vrazil do stromu, až se tento celý zatřásl. Tento mu ovšem oplatil stejnou mincí a upadli do takového hněvu, že vytrhávali stromy, a jeden druhého s nimi mlátili tak dlouho, dokud oba současně nepadli k zemi. Nyní seskočil krejčík dolů. „Štěstí bylo,“ řekl si: „že ten strom, na kterém jsem seděl, také nevytrhli, to bych musel umět skákat jako veverka.“ Vytáhnul svůj meč a uštědřil každému obrovi pár ran; potom šel ke svému vojsku a řekl: „Práce je hotova; oba jsem oddělal. Ale byl to věru těžký boj, v nouzi si trhali ku pomoci i stromy, ale nic jim to nepomohlo, když přišel někdo jako já.“ „Vy nejste ani zraněn?“ tázali se jezdci. „Měl jsem štěstí,“ odvětil krejčík: „ani vlásek mi nezkřivili.“ Jezdci mu ale nechtěli uvěřit, a tak vjeli do lesa. A našli oba obry, ležící v krvi a kolem se válely vytrhané stromy.


rejčík si od krále žádal slíbenou odměnu, ale král svého slibu trpce litoval a vymýšlel něco nového, čím by toho hrdinu připravil o krk. „Dříve než dostaneš moji dceru a polovinu království,“ řekl krejčíkovi: „musíš vykonat ještě jeden hrdinský čin. V lese běhá jednorožec, který mi způsobuje velké škody, toho musíš nejdříve chytit.“ „Jednoho jednorožce se bojím ještě méně než dvou obrů, sedm jednou ranou, to je moje heslo.“


zal si provaz a sekeru a vyšel do lesa a znovu poručil těm, kteří mu měli být k ruce, aby zůstali venku. Nemusel dlouho hledat, jednorožec se brzy objevil a hned se hnal na krejčíka, aby ho bez meškání proklál svým rohem. „Klídek, klídek,“ řekl mu krejčík: „tak rychle to nepůjde.“ Zůstal stát a čekal, až bude zvíře co nejblíže a potom před ním hbitě uskočil na stranu. Jednorožec, který se proti krejčíkovi řítil celou silou, svůj roh zarazil místo do krejčíka do kmene silného stromu, před kterým chytrý krejčík stál, tak, že jej nemohl ani za nic vytáhnout ven. „Teď tě mám ptáčku,“ smál se krejčík, vyšel zpoza stromu, kolem krku dal jednorožci nejprve provaz, potom sekerou vypáčil roh ze stromu, a když bylo vše hotovo, vedl to zvíře ke králi.


le král mu ani tentokrát nechtěl dopřát slíbenou odměnu a vznesl třetí požadavek. Krejčík mu měl před svatbou ještě chytit divokou svini, která páchá v lese velké škody; a lovci mu přitom pomohou. „Rád,“ řekl krejčík: „to je úplná hračka.“ Ale lovce s sebou do lesa opět nevzal a oni byli rádi, neboť ta divoká svině už je mnohokrát přivítala tak, že neměli pražádné chuti jít do lesa znova. Když svině krejčíka zpozorovala, vyřítila se na něj s hubou dokořán a vyceněnými zuby a chtěla jej strhnout k zemi. Ale prchající hrdina vskočil do lesní kapličky, která stála poblíž, a ihned protilehlým okýnkem jediným skokem opět ven. Svině vběhnula za ním, ale krejčík vyskočil zpoza rohu a dveře za ní přibouchl; tak to rozlícené zvíře zajal, protože bylo příliš těžké a neobratné, aby vyskočilo oknem. Krejčík přivolal lovce a ti se pak dívali celí nedůvěřiví klíčovou dírkou na uvězněnou svini. A krejčík se zatím vydal ke králi, který nyní musel dodržet slib a dát mu princeznu i půlku království.


o nějakém čase mladá královna slyšela v noci, jak její muž mluví ze sna: „Chlapče, udělej mi tu kazajku a zašij mi ty kalhoty, nebo tě přetáhnu loktem.“ Tak pochopila, ve které uličce se ten mladý hrdina narodil, stěžovala si svému otci a prosila ho, aby jí od takového muže pomohl, neboť on není ničím jiným než krejčím. Král ji utěšoval a pravil: „Nechej příští noci ložnici otevřenou, mojí sluhové budou stát venku a až usne, vejdou dovnitř, svážou ho a naloží na loď, která ho odnese do širého světa.“ Princezna byla spokojená, ale jeden královský zbrojnoš, který byl mladému pánu nakloněn, to vše slyšel a přišel mu o tom chystaném úkladu říci. „Tohle zvládnu lehce.“ pravil krejčík.


ečer ulehl v obvyklém čase se svojí ženou na lože. Když si myslela, že už spí, vstala, otevřela dveře a zase se položila zpět. Krejčík, který dělal, že spí, začal pojednou volat jasným hlasem: „Chlapče, udělej mi kazajku a zašij kalhoty, jinak tě přetáhnu loktem! Já jsem trefil sedm jednou ranou, dva obry jsem zabil, jednorožce zkrotil a divokou svini zajal a měl bych se snad bát těch, co stojí za dveřmi?“ Když sluhové slyšeli krejčíka takto mluvit, padl na ně velký strach a utíkali odtamtud, co jim stačil dech a krok.


krejčík zůstal po celý svůj život králem
Doporučuji:
Kostkované pohádky Dády Kostkové