A B C D E F G H CH I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z

A
Anežka ve skále
Arcilhář
Arcimág a jeho sluha
B
Baron Prášil
Bělouš a vraník
Bílý had
Bratříček a sestřička
Bratříček, sestřička a tři psi
Brémští muzikanti
Bubeník
C
Čas slonů
Cikánská princezna
Čarodějův učeň
Čertův ukoptěný bratr
D
Divodějný strom
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Drakobijce
Dvanáctero bratrů
Dvanáctero lovců
E
Eletka a Žárováček
F
G
Gilgameš a Agga z Kiše
Gudrun
H
Havránka
Holínky z buvolí kůže
Honza Ježek
Honza silák
Honzíček a Grétička
Husopaska
Husopasky pláčou perly
Ch
Chlapec a had
Chytrá hloupost
Chytrá selská dcerka
Chytrý Martin
I
Ilja Muromec
J
Jak dva vandrovali
Jak Honza ke štěstí přišel
Jak ke štěstí skrze šest služebníků přišel
Jak se narodila pohádka
Jalovec
Jednoočka, dvouočka a tříočka
Jorinda a Joringel
K
Kmotřička smrt
Kohout se zlatým peřím
Kosmáček
Košile, meč a prsten
Kouzelná loď
Kouzelná torna, klobouk a roh
Kouzelný kůň
Kouzelný strom
Král Drozdí Brada
Královská hádanka
Královský syn a Ďáblova dcera
Krejčík a tři psi
Křišťálová koule
Kupecký syn a princezna
L
Labutí panna
Lesní chaloupka
Liška a vrána
Locika
Loupežnická jeskyně
M
Martin a velryba
Medvědí kůže
Modrá lucerna
N
Nebeská svatba
Nejkrásnější nevěsta
Nejmilejší Roland
Nemocný král a jeho tři synové
O
O muži bez srdce
O panně Mahuleně
O pejskovi a kočičce, jak si myli podlahu
O princezně která všechno viděla
O princi, který se ničeho nebál
O pyšné noční košilce
O rybáři a jeho ženě
O silném Honzovi
O statečném krejčíkovi
O věrném Janovi
O zlaté huse
O zlatém ptáku
Obr Paleček
Obrobijce
Obušku, z pytle ven!
Oslíček
Osmnáctero vojáků
O Myšince a splněných přáních
P
Paní Holle
Pasáček zajíců
Pidivousek
Poctivý Petr a jeho falešní bratři
Podivuhodná řemesla
Podivuhodný pták
Pohádka o jednom, co se učil bát
Poletuška
Polovina všeho
Popelka
Pravá nevěsta
Princezna a víla
Princezna Trina
Princezna z Ohňového zámku
Princezna ze Rmutného dolu
Ptačí král
Putování k ptáku Nohovi
Q
R
Rumpelniček
Řeznický tovaryš
S
Sedmikráska
Štestí a neštěstí
Šediváček
Šest služebníků
Šestero labutí
Šestka táhne světem
Šípková Růženka
Špatní kamarádi
Sedmero krkavců
Silák Vilík s tisícerem stigmat
Smíšek Ferdinand a zlatý jelen
Sněženka a Růženka
Sněhurka
Spanilá Růžička
T
Tři bratři
Tři chlapíci a obr
Trylkující a hopkající skřivánek
Tři hadí lístky
Tři hejkálkové
Tři královské děti
Tři labutě
Tři pírka
Tři přadleny
U
Uhlířský princ
V
V lese žijí čarodějnice
Víla na rybníce
Včelí královna
Věrná žena
Vřeteno, člunek a jehla
Vychytralý provazník
W
X
Y
Z
Žabí král
Žabí král, aneb železný Jindřich
Ze života polního šneka Ferdy
Živá voda
Zlaté království
Zlatovlásek
Zlatovláskové
Zlatý jelen

O věrném Janovi


 
Bratři Grimmové



yl jednou jeden stařičký král a ten byl nemocen a věděl, že to lože, na kterém spočívá, je již ložem smrtelným. Tu pravil: „Zavolejte mi věrného Jana.“ Věrný Jan byl jeho milovaný sluha a říkal mu tak proto, neboť mu celý život věrně sloužil. Když byl Jan nyní k loži přišel, řekl mu král: „Věrný Jane, cítím, že přichází můj konec, a nemám jinou starost než o svého syna. Ulrich je ještě mladý a ne vždy si bude vědět rady. A když mi nyní slíbíš, že ho naučíš všemu, co musí vědět, a budeš jeho pěstounem, pak mohu klidně zavřít oči.“ A věrný Jan odvětil: „Já ho nikdy neopustím a budu mu sloužit věrně, i kdyby mne to mělo stát život.“ A král řekl: „Tedy mohu zemřít v pokoji.“ A pak pokračoval: „Po mé smrti mu ukážeš celý zámek, sály a komnaty a všechny poklady, které uvnitř leží. Ale tu poslední komnatu na konci chodby mu ukázat nesmíš, tam je ukrytý obraz královské dcery ze Zlatého zámku. Když ten obraz princ spatří, pojme k ní tak mocnou lásku, že se v tom okamžiku zhroutí na zem. A pak skrze tu dívku upadne do velkého nebezpečí, proto ho musíš před ní střežit.“ A když byl věrný Jan ještě jednou starému králi slib rukou dáním učinil, tu král utichnul, položil hlavu na podušku a zemřel.


dyž byl starý král pohřben, tu věrný Jan vyprávěl mladému králi, co byl jeho otci na smrtelném loži slíbil a řekl: „To chci dodržet a také při tobě věrně stát, i kdyby mne to mělo stát život.“ Smutek pominul. Tu pravil Jan králi Ulrichovi: „Nyní přišel čas, aby jsi své dědictví obhlédl, chci ti ukázat otcovský zámek.“ Potom jej vodil všudy, sem a tam, a ukázal mu všechna bohatství a komnaty, jen jednu komnatu neotevřel, tu kde byl ten nebezpečný obraz. Ten obraz byl tak pověšen, že kdo byl dveře otevřel, rovnou na něj musel pohlédnout; a byl to obraz tak překrásný, že člověk si musel mysliti, že nic krásnějšího a živoucnějšího na světě není. Ulrich si ale dobře všimnul, že věrný Jan jedny dveře přešel a zeptal se. „Pročpak jsi tyto dveře neotevřel?“ „Protože je uvnitř něco, co by tě polekalo.“odvětil věrný Jan. Ale Ulrich mu odvětil: „Chtěl jsem vidět celý zámek, chci tedy vidět, co je uvnitř!“ a šel a chtěl dveře mocí otevřít. Tu věrný Jan řekl: „Já jsem tvému otci před smrtí slíbil, že nikdy neuvidíš, co je v této komnatě; mohlo by to mne i tebe uvrhnout do velkého nebezpečí.“ „To ne,“odvětil Ulrich: „když nepůjdu dovnitř, to bude jistě moje smrt. Nebudu mít dnem ani nocí klid, dokud to na vlastní oči nespatřím. Nyní odtud neodejdu dříve, dokud mi neodemkneš.“ I viděl věrný Jan, že tady nic jiného nepomůže, a tak tedy s těžkým srdcem a mnohými vzdechy vytáhl z velkého svazku klíč.


dyž otevřel věrný Jan dveře, chtěl vejít dovnitř první a obraz zakrýt, aby jej Ulrich nebyl spatřil. Ale co to bylo platno. Král si stoupnul na špičky a podíval se mu přes rameno. A když byl obraz krásné panny uviděl, jak se blyští zlatem a drahými kameny, tu beze vlády klesl na zem. Věrný Jan ho zvedl do náruče, zanesl jej do postele a pomyslil si: „Neštěstí je tady, Pane, co s námi teď jen bude?“ Pak králi podal víno, aby jej přivedl opět k sobě. A první slova, která Ulrich pronesl, byla: „Kdo je to na tom krásném obraze?“ „To je princezna ze Zlatého zámku.“ odvětil mu věrný Jan. Tu Ulrich pokračoval: „Moje láska k ní je tak velká, že i kdyby měly všechny lístečky na všech stromech světa jazýčky, vypovědět by to nedokázaly, svůj život položím, abych ji získal a ty věrný Jane musíš stát u mne.“ A tak věrný Jan dlouho přemýšlel, jako onu věc zaonačit, neboť dostat se před tvář princezny ze Zlatého zámku bylo těžké. Nakonec nějaký prostředek vymyslel a řekl Ulrichovi: „Všechno, co kolem sebe princezna má je ze zlata, stoly, židličky, mísy a poháry, misky, všechno domácí načiní. V tvém pokladu leží pět tun zlata, dej jednu z nich zlatníkům své říše, ať ti zhotoví rozličné nádoby a nářadí, všelijaké ptáky, roztodivná zvířata, vše co by se jí zalíbilo, pak s tím za princeznou pojedeme a svoje štěstí zkusíme.“ Král tedy nechal povolat všechny zlatníky, kteří pak museli dnem i nocí pracovat, dokud ony překrásné věci nebyli vyrobili.


šechno bylo potom naloženo na loď, věrný Jan se oblékl jako kupec a i král musel tak učinit, aby byli k nepoznání. Pak jeli přes moře až dorazili do města, kde bydlila princezna ze Zlatého zámku. Králi poručil věrný Jan zůstat na lodí a čekat na něj, až se vrátí. „Možná,“ pravil věrný Jan: „přivedu princeznu s sebou, tak se postarej, aby byl všude pořádek, nechej ty zlaté nádoby rozestavit a celou loď jimi vyzdobit.“ Pak vyhledal věrný Jan rozličné zlaté věci a při sobě je uschoval, vystoupil na zem a šel rovnou do královského zámku. Když přišel na královský dvůr, stála u studný krásná dívka, která měla v rukou dvě krásné zlaté vědra a nabírala vodu. A když byla chtěla průzračnou vodu odnésti, otočila se a uviděla neznámého muže i zeptala se ho, kdo je. Tu věrný Jan odvětil: „Jsem kupec.“ a otevřel svojí zástěru a nechal ji do ní nahlédnout. Tu pravilo děvče: „To musí vidět naše princezna, ona tyhle zlaté věcičky miluje, jistě je do tebe všechny koupí.“ Vzala jej za ruku a vedla ho dovnitř, neboť ona to byla komorná. Když byla princezna ty věci viděla, byla velmi spokojena a řekla: „To je tak krásně zpracováno, že to chci všechno koupit.“ Ale věrný Jan ji odvětil: „Já jsem jen sluha bohatého kupce. Co mám tady, je nic proti tomu, co má můj pán na své lodi, tam jsou ty nejkrásnější a nejdrahocennější kousky, které můžete se zlata vůbec vyrobit.“ Tu si princezna přála to vše přinést, ale věrný Jan řekl: „To by trvalo mnoho dní, je toho tolik, že by to muselo v být mnoha sálech vystaveno, v tvém zámku by ani nebylo místo.“ To probudilo v princezně ještě větší zvědavost a chuť si to vše prohlédnout, že nakonec pravila: „Zaveď mne na tu loď, chci tam sama zajít a poklad tvého pána si prohlédnout.“ Tak ji věrný Jan rád zavedl na loď. Král Ulrich, když ji byl viděl, seznal, že její krása je ještě větší, než na tom obraze, a nemyslel nic jiného, než že se mu srdce hotoví z těla ven vyskočit nebo se na kusy roztrhat. Nyní vstoupila dívka na loď a král ji prováděl; věrný Jan však zůstal u kormidelníka a poručil mu s lodí rychle odrazit: „Napněte všechny plachty, ať letíme po hladině jako ptáci.“


lrich zatím princezně ukazoval uvnitř zlaté náčiní jedno po druhém, mísy, poháry, mističky, ptáky, zvířátka a jiné podivuhodné tvory. Mnoho hodin chodili kolem dokola, a zatímco si princezna v tom vytržení všechno prohlížela, ani nepostřehla, že loď vyplula. Potom co prohlídku ukončila, poděkovala kupci a chtěla jít domů, ale když vyšla na palubu lodi, uviděla, že všude dokola se rozkládá moře a loď uhání s napnutými plachtami pryč. „Ach!“ vykřikla vyděšeně: „Byla jsem obelhána, byla jsem silou unesena a kupcem zrazena, kdybych raději byla zemřela!“ Ulrich ji ale vzal za ruce a řekl: „Já nejsem kupec a nejsem méně urozený nežli ty. Ale musel jsem té lstí použít, neboť tě převelice miluji. Poprvé, když jsem tvůj obraz spatřil, beze vlády jsem padnul k zemi tvou krásou zasažen.“ Když to byla princezna ze Zlatého zámku slyšela, upokojila se a její srdce bylo tím vyprávěním tak pohnuto, že ráda souhlasila, že se stane Ulrichovou ženou.


u se ale událo, že zatímco se plavili po šírém moři, věrný Jan, který seděl na palubě a hrál, na nebi uviděl přilétat tři havrany. Tu přestal hrát a zaposlouchal se, co si mezi sebou povídají, neboť on řeči havranů rozuměl: Ten první havran zakrákoral: „Vidíte, tady si veze princeznu ze Zlatého zámku domů.“ „Ano,“ odvětil druhý havran: „ale ještě ji nemá.“ Třetí však pravil: „Vždyť jí má, je s ním na lodi.“ Tu počal ten první havran zase krákorat: „Co je mu to platné! Jakmile vystoupí na zem, přiběhne ryšavý kůň a on na něj bude chtít vyskočit a když to udělá, tu ten kůň s ním vylétne hned do povětší a odnese jej pryč a svou mladou ženu už nikdy nespatří. Zeptal se druhý havran: „A není před tím žádná ochrana?“ „Ale ano, když někdo jiný rychle na koně nasedne, a ručnici, která je v ohlávce ukryta, vyjme a koně zastřelí, to je pak mladý král zachráněn. Ale musel by to vědět! A kdo by to věděl a králi řekl, ten by po kolena zkameněl.“ Tu pravil druhý havran: „Já vím ještě více, když toho koně zabijí, tak ještě stále král nevěstu nezíská. Když spolu půjdou na zámek, bude tam na podnosu položena krásná svatební košile, jako by byla ze zlata a stříbra, ale je ze síry a smůly, a když si ji král oblékne, shoří na prach.“ I pravil třetí havran: „A není žádná ochrana?“ „O ano,“ odvětil ten druhý havran: „když někdo v rukavicích tu košili popadne a hodí ji do ohně, ona shoří a mladý král bude zachráněn. Ale co je to platno, kdo by tohle náhodou věděl a řekl mu to, ten do půli těla zkamení.“ Tu pravil ten třetí havran: „Já vím ještě více, i kdyby ta košile shořela, tak ještě stále král princeznu nedostane. Neboť když po svatbě tanec začne a on bude s mladičkou královnou v kole, tu ona najednou zbledne a mrtva padne k zemi, a když ji nikdo nepozvedne a z jejího pravého prsu tři kapky krve nevysaje a pak je nevyplivne, tu ona zemře. Ale když by kdo prozradil co ví, tu by v okamžení celý zkameněl.“ Když byli spolu ti havrani domluvili, odletěli pryč. A věrný Jan tomu všemu byl porozuměl a od té chvíle byl celý ztichlý a zasmušilý, neboť zamlčí-li svému pánu, co byl slyšel, bude ten nešťastný. Ale když mu vše vyjeví, ztratí svůj život. Ale nakonec si řekl: „Mého pána musím zachránit, i kdybych měl při tom svůj život ztratit.“


dyž do Ulrichovy země připluli, stalo se to, co byli havrani předpověděli, přiběhl ke králi překrásný ryšavý kůň. „Nu dobrá,“ řekl král: „ty mne na zámek poneseš.“ A chtěl na koně vyskočit, tu ho však věrný Jan předešel, vytrhl z ohlávky ručnici a koně v okamžení zastřelil. I křičeli ostatní královi sloužící, kteří v lásce věrného Jana příliš neměli: „Jak hanebné, tak krásné zvíře zabít, mělo krále na zámek donést.!“ Ale král řekl: „Mlčte a nechte jej na pokoji, to je můj nejvěrnější Jan, on ví, co je dobré.“


yní šli tedy na zámek a tam v sále ležela mísa a na ní byla překrásná košile, jakoby byla ze zlata a stříbra utkána. Ulrich šel k ní a chtěl ji zvednout, tu jej však věrný Jan strhnul zpátky, popadl košili v rukavicích, odnesl ji do ohně a nechal ji shořet. A tu sluhově zase začali mudrovat a volat: „Podívejme, teď spálil králi svatební košili.“ Ale Ulrich řekl: „Asi ví, k čemu to bylo dobré, nechte jej na pokoji, to je můj nejvěrnější Jan.“


yní slavili svatbu. I počalo se hrát a i nevěsta se dala do tance a tu věrný Jan pozorně sledoval její tváře. Královna najednou zblednula a skácela se k zemi. Věrný Jan k ní ihned přiskočil, zvednul ji a odnesl do komnaty, položil ji na postel, pokleknul k ní, z jejího pravého prsu vysál tři kapky krve a vyplivnul je. I ona počala záhy zase dýchat a probrala se k životu. Ale mladý král, který byl vše viděl, nechápal, proč to věrný Jan učinil a velmi se rozhněval: „Zavřete ho do vězení:!“


ruhého dne byl věrný Jan odsouzen a k šibenici odveden, a když byl nahoře stál a měl být popraven, pravil: „Každý, kdo má zemřít, má právo před smrtí, ještě promluvit. Mohu i já toto právo využít?“ „Ano.“ odvětil mu Ulrich. Tu pravil věrný Jan: „Jsem neprávem souzen, neboť jsem vždy svou věrnost zachovával!“ a pak vyprávěl, jak na moři rozhovor havranů vyslechl a jak proto, aby svého pána ochránil, všechno to musil učinit. Tu zvolal král: „Ach, můj drahý věrný Jane, milost, milost, přiveďte ho dolů!“ Ale věrný Jan byl při posledních svých slovech zkameněl.


krze to upadli král i královna do velkého smutku a král hořekoval: „Jak jsem mohl takovou věrnost tak zle odměnit!“ a nechal ten kámen odnést do své ložnice a vedle své postele postavit. Pak často na něj hleděl a plakal: „Kdybych tě tak mohl znova oživit, můj drahý věrný Jane!“


běhnul nějaký čas a královna porodila dvojčátka, dva synáčky, kteří rostli do krásy a byli jejich velikou radostí. Jednou, když královna byla v kostele a děti u otce seděly a hrály si, tu se Ulrich zahleděl na ten kámen a povzdechnul: „Kdybych tě tak mohl znova oživit, můj drahý věrný Jane!“ Tu začal kámen najednou mluvit: „Ano, můžeš mne znova oživit, když se toho, co je ti ne světě nejmilejší, vzdáš.“ Tu zvolal král: „Všechno, co na tomto světě mám, chci kvůli tobě obětovat!“ Tu kámen opět promluvil: „Když tedy svou rukou oběma dětem srazíš hlavu a mě tou krví potřeš, tak já opět obživnu.“ Král se velmi polekal, když slyšel, že svoje nejmilovanější děti sám zabít musí, ale přece byl pomyslel na tu Janovu věrnost a že kvůli němu zemřel, a tak vytasil meč a vlastní rukou oběma chlapcům hlavy setnul.


když byl jejich krví kámen potřel, tu se Janovi život navrátil a on stal před Ulrichem zdravý a živý jako dřív a pravil mu: „Ani tvoje věrnost nezůstane bez odměny.“ A vzal hlavičky dětí a přiložil je k tělíčkům, potřel rány jejich krví a v tom okamžení byli oba chlapci opět živí, poskakovali kolem a hráli si jako dřív, jakoby se nebylo nic přihodilo. Nyní byl král plny radosti, a když se vrátila královna, ukryl obě děti i věrného Jana do skříně a řekl jí: „Pomodlila jsi se v kostele?“ „Ano,“ odvětila: „ale při tom jsem neustále měla na mysli věrného Jana, že skrze nás do neštěstí přišel.“ Tu pravil Ulrich: „Milovaná ženo, mohli bychom mu vrátit život, ale stálo by nás to naše dvě děti, ty bychom museli obětovat.“ Tu královna zbledla, srdce se ji bolestí sevřelo, ale přeci odvětila: „Provinili jsme se proti jeho věrnosti!“ Tu se král zaradoval, že ona stejně jako on smýšlí, šel a otevřel skříň a přivedl jí děti i věrného Jana. „Bůh byl milostiv, věrný Jan je vysvobozen a naše synky nám též vrátil!“ a vyprávěl jí, jak se bylo vše seběhlo.


tak žili společně šťastně až do konce svých dní
Doporučuji:
Kostkované pohádky Dády Kostkové