A B C D E F G H CH I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z

A
Anežka ve skále
Arcilhář
Arcimág a jeho sluha
B
Baron Prášil
Bělouš a vraník
Bílý had
Bratříček a sestřička
Bratříček, sestřička a tři psi
Brémští muzikanti
Bubeník
C
Čas slonů
Cikánská princezna
Čarodějův učeň
Čertův ukoptěný bratr
D
Divodějný strom
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Drakobijce
Dvanáctero bratrů
Dvanáctero lovců
E
Eletka a Žárováček
F
G
Gilgameš a Agga z Kiše
Gudrun
H
Havránka
Holínky z buvolí kůže
Honza Ježek
Honza silák
Honzíček a Grétička
Husopaska
Husopasky pláčou perly
Ch
Chlapec a had
Chytrá hloupost
Chytrá selská dcerka
Chytrý Martin
I
Ilja Muromec
J
Jak dva vandrovali
Jak Honza ke štěstí přišel
Jak ke štěstí skrze šest služebníků přišel
Jak se narodila pohádka
Jalovec
Jednoočka, dvouočka a tříočka
Jorinda a Joringel
K
Kmotřička smrt
Kohout se zlatým peřím
Kosmáček
Košile, meč a prsten
Kouzelná loď
Kouzelná torna, klobouk a roh
Kouzelný kůň
Kouzelný strom
Král Drozdí Brada
Královská hádanka
Královský syn a Ďáblova dcera
Krejčík a tři psi
Křišťálová koule
Kupecký syn a princezna
L
Labutí panna
Lesní chaloupka
Liška a vrána
Locika
Loupežnická jeskyně
M
Martin a velryba
Medvědí kůže
Modrá lucerna
N
Nebeská svatba
Nejkrásnější nevěsta
Nejmilejší Roland
Nemocný král a jeho tři synové
O
O muži bez srdce
O panně Mahuleně
O pejskovi a kočičce, jak si myli podlahu
O princezně která všechno viděla
O princi, který se ničeho nebál
O pyšné noční košilce
O rybáři a jeho ženě
O silném Honzovi
O statečném krejčíkovi
O věrném Janovi
O zlaté huse
O zlatém ptáku
Obr Paleček
Obrobijce
Obušku, z pytle ven!
Oslíček
Osmnáctero vojáků
O Myšince a splněných přáních
P
Paní Holle
Pasáček zajíců
Pidivousek
Poctivý Petr a jeho falešní bratři
Podivuhodná řemesla
Podivuhodný pták
Pohádka o jednom, co se učil bát
Poletuška
Polovina všeho
Popelka
Pravá nevěsta
Princezna a víla
Princezna Trina
Princezna z Ohňového zámku
Princezna ze Rmutného dolu
Ptačí král
Putování k ptáku Nohovi
Q
R
Rumpelniček
Řeznický tovaryš
S
Sedmikráska
Štestí a neštěstí
Šediváček
Šest služebníků
Šestero labutí
Šestka táhne světem
Šípková Růženka
Špatní kamarádi
Sedmero krkavců
Silák Vilík s tisícerem stigmat
Smíšek Ferdinand a zlatý jelen
Sněženka a Růženka
Sněhurka
Spanilá Růžička
T
Tři bratři
Tři chlapíci a obr
Trylkující a hopkající skřivánek
Tři hadí lístky
Tři hejkálkové
Tři královské děti
Tři labutě
Tři pírka
Tři přadleny
U
Uhlířský princ
V
V lese žijí čarodějnice
Víla na rybníce
Včelí královna
Věrná žena
Vřeteno, člunek a jehla
Vychytralý provazník
W
X
Y
Z
Žabí král
Žabí král, aneb železný Jindřich
Ze života polního šneka Ferdy
Živá voda
Zlaté království
Zlatovlásek
Zlatovláskové
Zlatý jelen

Obrobijce


 
Joseph Haltrich



yl jednou jeden bohatý kupec, který měl tři syny, každému postavil velký kamenný dům a když se hotovil zemřít, svolal je ke smrtelnému loži a pravil: „Mám mnoho hříchů, ale vykonáte-li po mé smrti s vaší matkou pouť do Svaté země, kde se za mne v Chrámu Páně pomodlíte, pak snad dosáhnu odpuštění.“ A synové slíbili, že tak učiní. Potom, co byl otec pohřben, však na svůj slib zapomněli oni i jejich matka. Jednou v noci však v domě uslyšeli velký lomoz, který se opakoval i následující noci. Třetí noci přišel kněz a vyhnal ducha pryč, avšak tak jim pravil, že pokud se nevydají hned následujícího dne na slíbenou pouť do Svaté země, tu se duch bude zjevovat stále znova. Tak se ti tři bratři i se svou matkou vydali na cestu.


ečer se utábořili v nějakém lese a smluvili se, že budou držet střídavě stráž, aby je ve spánku nepřepadli loupežníci či divá zvěř. Nejdříve hlídal ten nejstarší, potom ten prostřední a od jedenácté do jedné hodiny začala hlídka tomu nejmladší. A toho nejmladšího měli bratři za hlupáčka, a tak si řekli: „Můžeme klidně spát, neboť ten hlupák bude hlídat až do rána!“ Rozdělali pořádný oheň, Ojíř ho řádně rozdmýchal a pak se vydal na obhlídku okolí.


u na něj pojednou vyrazil strašlivý lev a rovnou na něj. Tak přiložil k líci svoji pušku, a když se lev přiblížil, střelil jej a bylo slyšet jen puf! A lev byl mrtvý. Jeho matka i bratři tvrdě spali. Ojíř vzal nůž, odřezal lvovi tlapu, ukryl ji do torny, lva odtáhnul na stranu a přikryl ho listím. Pak se postavil opět na své místo a tu se objevil divoký medvěd a obořil se přímo na něj. „Tenhle je nebezpečný!“ pomyslil si Ojíř: „Toho musíš trefit napoprvé!“ A nechal medvěda přijít co nejblíže a pak teprve stisknul spoušť, ozvalo se opět jen puf! A medvěd sebou praštil na zem. I jemu Ojíř odříznul tlapu a zavlekl ho k mrtvému lvu a pokryl ho listím. Sotva to učinil, tu se přiřítil vlk s ohnivýma očima a vyceněnými zuby. „Tenhle je ještě nebezpečnější,“ řekl si Ojíř: „teď se musíš pekelně soustředit!“ A nechal ho přijít tak blízko, že měl vlk hlaveň skoro ve chřtánu a teprve pak ho střelil a pak mu uřezal tlapu, tu zastrčil do torny a odtáhnul vlka k lvu a medvědovi a také ho přikryl listím.


ikdo další už nepřišel a všude bylo ticho a klid. Tu si Ojíř pomyslel, že by se mohl podívat, zda tu v okolí není nějaký dům, vylezl na vysoký strom a uviděl v dálce zář velikého ohně. Hodil v tom směru svoji čapku, slezl dolů a šel směrem k té záři.


u ke svému zděšení uviděl tři obrovské obry, kteří si na rožni pekli vola. Potichu se vyplížil na jeden blízký strom, aby ho nezpozorovali a díval se na ně. Po chvíli obrové stáhnuli vola z rožně a roztrhali ho na kusy. Jeden z obrů chtěl právě nésti k ústům volí stehno, když Ojíř sebral odvahu, vzal svoji pušku, zacílil a ustřelil obrovi to stehno od huby pryč. „Proč jsi mi to jídlo srazil?“ zařval obr na svého souseda. „Já ti nic nesrazil!“ řekl tento a chtěl zrovna nésti k hubě vědro, které používali jako poháry, naplněné vínem, když tu Ojíř opět vystřelil a vědro odskočilo a víno teklo obrovi po bradě na zem. Ten třetí obr ležel na zemi, a když to viděl, smál se, až se za břicho popadal. „Aha, to jsi strkal ty!“ zvolali ti druzí dva a chtěli se na něj vrhnout a najednou puf! A třetímu obrovi, který měl otevřenou hubu, jak se smál, něco vyrazilo jeden zub. „Kdo po mně hodil kamínek?“ volal a řval bolestí. Tu obrové pochopili, že něco není v pořádku, a řekli si: „Tady někde musí být nějaký lidský červíček!“


jali se čenichat a slídit. Od silného obřího dechu ševelilo listí a Ojíř se začal taky třást. Nakonec ho jeden obr uviděl, jak sedí nahoře v listí. „Aha, už tě mám, ptáčku zpropadená! Ihned pojď dolů ke mně!“ Ojíř nejprve nechtěl, ale jeden z obrů zvolal: „Jestli okamžitě neslezeš, vytrhnu ten strom a i s ním tě hodím do ohně!“ Ojíř si pomyslel, že musí zemřít tak jako tak a chtěl vyzkoušet svoje štěstí, a tak slezl dolů. Když došel k obrovi, ten ho dvěma prsty popadnul za podolek, aby ho nerozdrtil, přinesl ho k ohni a postavil ho do světla. „Ty jsi na nás házel, človíčku? Jen nám to řekni, nic se ti nestane.“ Tu pravil Ojíř, že má takovou foukací rouru a tou to udělal. „Ty umíš zatraceně dobře trefit! To je ale báječné! My už dlouho na někoho takového čekáme. Budeš si moci hned svoje umění vyzkoušet. Půjdeme ke královskému zámku, abychom tam ukradnuli princeznu. Až ji dostaneme, už nic jiného nepotřebujeme, protože pak nám za ni nabídnou všechny královské poklady. Od dvanácté ho jedné hodiny všichni v zámku spí, jen na hradbách hlídá malý bílý psíček. Tento ale může za to, že jsme se dosud nikdy nedostali dovnitř, neboť když se k hradbám jen přiblížíme, ihned probudí celý zámek. Ty musíš toho psíčka zastřelit!“


tímto se vydali ihned na cestu. Avšak obři udělali dva tři kroky a ihned Ojířovi zmizeli z očí; on za nimi sice běžel, co mu síly stačily, ale dohnat je nedokázal. Tu se jeden obr obrátil, posadil si ho za klobouk a nyní udělali obrové ještě několik kroků a byli u zámku a po hradbách se procházel onen bílý psíček. Tu obr Ojíře sundal dolů a pravil: „Připlazíš se co nejblíže, jsi zrovna jako brouk, tebe nikdo neuvidí a odstřelíš ho.“ Ojíř se připlížil na dostřel a zalícil a puf! A psík ležel v příkopě. Nyní přichvátali obrové k zámecké zdi, udělali do ní díru a tou strčili Ojíře dovnitř. Těmi prvními dvěma komnatami, řekli mu, má jen projít, ale v té třetí leží v posteli princezna a spí, tu má popadnout a přinést ji jim. Ojíř tou dírou prolezl a šel na zámecké nádvoří, všechny stráže spaly, prošel oběma komnatami, v té první spal král a v té druhé královna. Ve třetí komnatě ležela v hedvábné posteli princezna a byla krásná jako obrázek. Ojíř se pohledu na ni nemohl nasytit.


u uviděl na stěně viset meč a láhev a pod nimi stálo napsáno: „Kdo se ze mě potřikrát napije, může tím mečem vládnout a všechno usekat!“ „Ach,“ pomyslel si ihned: „s tímhle bych dokázal ty tři obry připravit o krk.“ Pokusil se meč sundat, ale ten se ani nepohnul. Jednou se tedy napil z té láhve a meč dolů sundal, ale vypadnul mu z ruky, napil se tedy podruhé a už meč dokázal zvednout, tak se napil potřetí a švihal s ním ve vzduchu jako by to bylo peříčko. „Tak a je to v suchu!“ pomyslel si: „Ale dříve než odejdu pryč, musíš se trochu prospat u té krásné princezny. A položil se vedle ní do postele a usnul. Když se probudil, rychle vyskočil, vzal meč a běžel ven, neboť bylo právě pár minut do okamžiku, kdy se měl celý zámek probudit.


brům se to čekání venku zdálo dlouhé, a tak tu díru ve zdi zatím zvětšovali, aby jí mohli prolézt dovnitř. „Ty jsi sám?“ volali, když Ojíře spatřili: „Jak to?“ „Musíte také dovnitř, já ji sám neunesu, ale rychle!“ pobízel je jinoch. Tu se první obr tlačil skrze tu díru, a když byl skoro uvnitř, srazil mu Ojíř jednou ranou mečem hlavu; potom přišel druhý, tomu se stalo totéž, přišel ten třetí a i on se dočkal stejného. Pak vyříznul Ojíř každému obrovi jazyk, schoval je do torny, otřel meč, běžel do komnaty a pověsil ho na místo a pak ještě jednou krásnou princeznu vášnivě políbil na čelo, stáhnul ji z prstu zlatý prsten a pospíchal pryč. Sotva prolezl otvorem ve zdi, tu odbila na zámecké věži jedna hodina a pozvolna se začal celý zámek probouzet.


eden kapitán šel nejdříve na obhlídku k hradbám a tam uviděl díru, za ní tři obří těla a vedle ležící obří hlavy. „Ha,ha!“ pomyslil si. „No, to je mi náhodička!“ Vytasil svůj meč a omočil ho v obří krvi, potom nechal zatroubit na poplach, ihned se seběhnul všechen lid a dokonce přispěchal i král. Tu jim kapitán ukázal obry a řekl: „Po dlouhém boji jsem je zabil.“ Ten král ale svého času slíbil, že dá svoji dceru tomu, kdo ty netvory připraví o život, tak se velmi zaradoval, že se jeho země osvobozena od toho soužení, a šel ke své dceři a zvěstoval jí tu radostnou novinu. Ale princezna dosud cítila na svém čele ten spalující polibek a ve snu viděla mladého hrdinu, který vedle ní ležel a vládnul svým mečem. Když nyní viděla ošklivého kapitána, který se vydával za obrobijce, tak věděla, že to není ten pravý; nechtěla však svému otci odporovat a jen řekla, že jí musí dopřát ještě rok svobody a k tomu jí vyplnit jedno přání. Za rok a den pak se zachráncem ráda oslaví svatbu.


rál rád přivolil a nechal princezně podle jejího přání vystavit u zemské silnice hostinec, aby tam bydlela i se svými komornými. Když byl ten dům hotov, princezna se tam nastěhovala a na vývěsní štít nechala napsat: „Zde nedostanete nocleh a jídlo za peníze, ale ten, kdo zde povypráví svůj životní příběh, bude skvěle pohoštěn a ještě lépe zaopatřen!“ To přilákalo zástupy poutníků a za dobré občerstvení každý vyprávěl svůj životní příběh.


dyž byl Ojíř venku ze zámku, spěchal ke svým bratrům a matce do lesa. Oni stále ještě spali, a tak držel stráž, dokud se úplně nerozednilo. Tak je probudil, ačkoliv jim to připadalo dost brzy. „Vy byste všechno prospali!“ smál se Ojíř: „A já abych vám zachraňoval životy!“ „Buď ticho, hlupáku, co ty víš, kdy je brzy a kdy ne!“ Nyní konečně vstali a šli s matkou dál. Po mnoha putováních dorazili ke Svatému městu, kde se v chrámu Páně pomodlili se za svého otce a pak se obrátili k domovu. Na cestě jim Ojíř často vyprávěl, co se v noci, když spali, událo, avšak matka i bratři se mu jen smáli a pokaždé řekli: „Taková zaječí noha si ve snu hraje na hrdinu!“


onečně přišli na zpáteční cestě do hostince, kde žila princezna. Stanovená lhůta se pomalu chýlila ke konci a ona nedávno porodila krásného chlapečka. Tu si bratři četli nápis na štítu a těm starším a matce se zdál tuze zvláštní a řekli: „Nepůjdeme dovnitř, my máme peníze, proč bychom vyprávěli někomu své příběhy.“ Ale tomu nejmladšímu to vyhovovalo a řekl, že poblíž stejně není žádný jiný hostinec a proč by nemohli vyprávět o svém životě, člověk si přeci může něco přilhat. Protože jim nic jiného nezbývalo, tak vstoupili dovnitř, tam jim dali najíst i napít, co jim hrdlo ráčilo. Potom začali vyprávět, nejprve matka, potom oba starší bratři a princezna byla spokojena.


dyž přišel na řadu Ojíř, řekl, že neví, zda má vyprávět, neboť musí stále lhát. Matka i bratři ihned pravili: „Ne, ne, hlupáčku, nemusíš nic vyprávět, ještě nás těmi vysněnými lžemi přivedeš do neštěstí!“ Ale princezna trvala na svém, že má vyprávět. Ojíř ale prosil, aby ho nikdo nepřerušoval, dokud to nevypoví do samého konce. Tak začal, dokud byl se svým vyprávěním v lese, všichni naslouchali, ale když přišel k vyprávění o lvu, medvědu a vlku, tu jeho matka a bratři zvolali: „Nelži! Nelži!“ „Nyní jsem byl přerušen,“ volal Ojíř rozhořčeně: „nebudu vyprávět dál, já vám přece říkal, že bych mohl lhát!“ Ale princezna ho moc prosila, takže pokračoval: „Můj příběh vypadá arci jako vylhaný, ale tady jsou prosím důkazy:“ S těmi slovy vytáhnul z torny tlapu lva, medvěda a vlka a ukázal je princezně. Princezně se rozbušilo srdce a pomyslela si: „Aha, ten to je! Jen dál! Dál!“


eď příběh dospěl k těm třem obrům, jak je uviděl u ohně, jak si opékali na rožni vola, jak vylezl na ten nejvyšší strom a všechny tři si dobíral, jak ho dostali dolů a jak s nimi šel ke královskému zámku, aby jim pomohl ukrást princeznu, jak zastřelil na hradbách bílého psíka, jak potom dírou, kterou do hradby udělali obři, vlezl dovnitř a procházel zámeckými komnatami. V první komnatě prý spal král, ve druhé královna a ve třetí princezna, na stěně visel meč a láhev, pod tím stálo psáno, kdo se třikrát napije, může tím mečem máchnout a vše kolem setnout. Jak v tom okamžiku pomyslil na ty hloupé a přitroublé obry, kteří by mohli napáchat velkou škodu, kdyby dostali tu krásnou princeznu. A jak se pak chtěl trochu prospat vedle princezny. „On lže! On lže! Řekněte to, mohl by nás uvést do záhuby!“ volali matka i bratři současně. „Ale může mít také pravdu!“ řekla princezna radostně: „Jen povídej dál!“


otom Ojíř vyprávěl dál, jak rychle vyskočil, vzal meč a těm obrům, který jeden po druhém lezli tou dírou na nádvoří, hlavy pozutínal. „Ach, zase lže!“ volali bratři a matka. „Jen dál! Jen dál!“ zvolala princezna: „Dokonči to!“ Potom prý Ojíř setřel z meče krev, pověsil ho na místo a nakonec dal princezně ještě jeden polibek a byl pryč, zrovna na zámecké věži bila jedna hodina, když vyběhl ven. Pak se vrátil do lesa ke svým bratrům a matce, kteří byli ještě spali, a ráno společně táhnuli dál do Svaté země k chrámu Páně a nyní jsou zde. Ten příběh o princezně a obrech může znít arci podivně, ale on má opět důkazy. S těmi slovy vytáhnul z torny obří jazyky a zlatý prsten, který princezně na odchodu stáhnul z prstu. Princezna prsten ihned poznala a nemohla se už déle udržet a řekla: „Ty jsi můj zachránce a můj muž, podívej zde je tvoje dítě!“ Matka i bratři vyvalili oči, nyní museli té věci uvěřit. Ale princezna držela vše ještě v tajnosti, vydala se ke svému otci a řekla, že chce nyní, když uplynul rok, slavit svatbu se svým zachráncem.


apitán seděl u tabule jako ženich a měl vyprávět svůj příběh o obrech. K tomu byl hotov a jal se klábosit, a tak si vymýšlel, že mlynář z Prolhané Lhoty, který mele ze lží mouku, za deset let tolik lží nenamlel. Měl prý to a toto učinit a velmi mnoho strachu a potu a nebezpečí vystát, dokud ty tři netvory nepřemohl. Tu pravil Ojíř: „Jak může dokázat, žes zabil ty tři obry?“ Tu nechal kapitán přinést ty tři obří hlavy. Ale Ojíř jim otevřel huby a zeptal se, kdepak mají jazyky. To neuměl kapitán vysvětlit a řekl: „Obrové žádné jazyky nemají.“ Ale Ojíř přiložil jazyky, které vytáhnul z torny, a ony pasovaly. „Kdo zabil ty obry?“ zeptal se Ojíř: „Ten, kdo má hlavy, nebo ten, kdo má jazyky?“ „Ten, kdo má jazyky!“ volali všichni.


u kapitána popadli a za jeho proradnou lež ho strčili do sudu plného jehel a vrhli ho do moře.


jíř nyní slavil svatbu s krásnou princeznou a byl šťastný a spokojený.


eho matka a bratři táhli domů a styděli se, že toho nejmladšího měli za hlupáčka a neposlouchali ho.


Ojíř se brzy stal králem a byl svým lidem ctěn po celý svůj dlouhý život
Doporučuji:
Kostkované pohádky Dády Kostkové