A B C D E F G H CH I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z

A
Anežka ve skále
Arcilhář
Arcimág a jeho sluha
B
Baron Prášil
Bělouš a vraník
Bílý had
Bratříček a sestřička
Bratříček, sestřička a tři psi
Brémští muzikanti
Bubeník
C
Čas slonů
Cikánská princezna
Čarodějův učeň
Čertův ukoptěný bratr
D
Divodějný strom
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Drakobijce
Dvanáctero bratrů
Dvanáctero lovců
E
Eletka a Žárováček
F
G
Gilgameš a Agga z Kiše
Gudrun
H
Havránka
Holínky z buvolí kůže
Honza Ježek
Honza silák
Honzíček a Grétička
Husopaska
Husopasky pláčou perly
Ch
Chlapec a had
Chytrá hloupost
Chytrá selská dcerka
Chytrý Martin
I
Ilja Muromec
J
Jak dva vandrovali
Jak Honza ke štěstí přišel
Jak ke štěstí skrze šest služebníků přišel
Jak se narodila pohádka
Jalovec
Jednoočka, dvouočka a tříočka
Jorinda a Joringel
K
Kmotřička smrt
Kohout se zlatým peřím
Kosmáček
Košile, meč a prsten
Kouzelná loď
Kouzelná torna, klobouk a roh
Kouzelný kůň
Kouzelný strom
Král Drozdí Brada
Královská hádanka
Královský syn a Ďáblova dcera
Krejčík a tři psi
Křišťálová koule
Kupecký syn a princezna
L
Labutí panna
Lesní chaloupka
Liška a vrána
Locika
Loupežnická jeskyně
M
Martin a velryba
Medvědí kůže
Modrá lucerna
N
Nebeská svatba
Nejkrásnější nevěsta
Nejmilejší Roland
Nemocný král a jeho tři synové
O
O muži bez srdce
O panně Mahuleně
O pejskovi a kočičce, jak si myli podlahu
O princezně která všechno viděla
O princi, který se ničeho nebál
O pyšné noční košilce
O rybáři a jeho ženě
O silném Honzovi
O statečném krejčíkovi
O věrném Janovi
O zlaté huse
O zlatém ptáku
Obr Paleček
Obrobijce
Obušku, z pytle ven!
Oslíček
Osmnáctero vojáků
O Myšince a splněných přáních
P
Paní Holle
Pasáček zajíců
Pidivousek
Poctivý Petr a jeho falešní bratři
Podivuhodná řemesla
Podivuhodný pták
Pohádka o jednom, co se učil bát
Poletuška
Polovina všeho
Popelka
Pravá nevěsta
Princezna a víla
Princezna Trina
Princezna z Ohňového zámku
Princezna ze Rmutného dolu
Ptačí král
Putování k ptáku Nohovi
Q
R
Rumpelniček
Řeznický tovaryš
S
Sedmikráska
Štestí a neštěstí
Šediváček
Šest služebníků
Šestero labutí
Šestka táhne světem
Šípková Růženka
Špatní kamarádi
Sedmero krkavců
Silák Vilík s tisícerem stigmat
Smíšek Ferdinand a zlatý jelen
Sněženka a Růženka
Sněhurka
Spanilá Růžička
T
Tři bratři
Tři chlapíci a obr
Trylkující a hopkající skřivánek
Tři hadí lístky
Tři hejkálkové
Tři královské děti
Tři labutě
Tři pírka
Tři přadleny
U
Uhlířský princ
V
V lese žijí čarodějnice
Víla na rybníce
Včelí královna
Věrná žena
Vřeteno, člunek a jehla
Vychytralý provazník
W
X
Y
Z
Žabí král
Žabí král, aneb železný Jindřich
Ze života polního šneka Ferdy
Živá voda
Zlaté království
Zlatovlásek
Zlatovláskové
Zlatý jelen

Princezna a víla





yla jednou jedna královna, která žila v jednom nádherném zámku uprostřed velkého a překrásného parku, ve kterém se každý den jen tak pro radost a osvěžení celé hodiny procházela. Ale nejraději se všeho se zdržovala u modravého jezera, které leželo ukryté mezi vrbovím v lese. Z průzračné jezerní hlubiny ji častokrát tajně pozorovala víla, která si tu krásnou lidskou ženu zamilovala. Když jednoho dne opět královna seděla na břehu, vodní žínka se vynořila, posadila se vedle ní a přátelsky si spolu povídaly. Od té chvíle se na tom místě často setkávaly a tak velmi se spřátelily, že víla prosila, zda by mohla být jednou kmotrou první královniny dcerušky. Královna tuto nabídku vděčně přijala, a když za nedlouho poté povila děvčátko, pozvala vílu ke křtu.


dyž nastal den křtu a královna vše připravila, otevřely se dveře a dovnitř vstoupila víla. Její obličej byl bílý a něžný jako leknín a její postavu halil jemný stříbřitý háv. Nesla pak dítě ke křtu a jako dárek vložila do kolébky tři malinká ptačí vajíčka. „Opatruj je dobře, jednou je bude děvenka potřebovat.“ a potom zmizela všem z očí jako mléčný závoj.


rincezna Bětunka neměla ještě ani dva roky a její matka zemřela na horečnatou nemoc a král si přivedl jinou ženu. Ale macecha nemohla dítě zemřelé královny vystát, nestarala se o něj a přenechala vše chůvě. Dívka s Bětunkou chodila často na procházku do parku, a častokrát si ji nechala dlouhé hodiny hrát si samotnou nedaleko jezera. Tu pokaždé vystoupila na břeh víla, starostlivě svoji kmotřenku střežila a vyprávěla jí rozličné krásné a veselé příběhy.


dyž Bětunka povyrostla, stalo se jednoho dne strašlivé neštěstí. Zemí se přehnala obrovská bouře a do zámku uhodil blesk, zabil krále a od toho ohně lehl celý zámek popelem. Naštěstí princezna zachránila tři ptačí vajíčka. S nimi v ruce spěchala teď celá nešťastná k jezeru, volala kmotřičku a vyprávěla jí o tom neštěstí, které ji potkalo. Ale víla ji těšila: „Dokud máš ta tři vajíčka, jsi bohatá dost. Ukrývají tři přání, která se ti vyplní ihned, jakmile je vyslovíš. Ale nepromarni je lehkomyslně, nýbrž je použij uváženě a to poslední si nechej jen pro nejvyšší nouzi. “ Princezna Bětunka své dobré kmotřičce srdečně děkovala a slíbila jí, že bude mít její rady na paměti. „Nyní jdi tímto lesem,“ řekla víla: „brzy přijdeš k jednomu krásnému zámku. Tam jdi dovnitř a nechej se najmout za děvečku, nebude ti to ke škodě.“


ak sama samotinká Bětunka putovala tím hlubokým černým lesem. Byla už na cestě jeden celý den a tu potkala nějakou prostou selskou dívku, a protože měla obavy, že by ji podle jejího vznešeného šatu mohli na tom zámku poznat a kvůli tomu by ji nechtěli vzít za děvečku, zeptala se toho děvčete, zda by nechtěla svoje obyčejné selské šaty vyměnit za ty její. „Ach, proč ne, milá slečno.“ odvětila vesničanka a vyměnila svoje šedivé pracovní šaty za krásný hedvábný královský oděv. „Nu, nyní mne nikdo nepozná.“ pomyslila si princezna a putovala dál skrze ten hluboký les, dokud konečně nepřišla k tomu zámku, který byl tak zvenčí nádherný, že v něm jistě musí žít nějaký král. Bětunka vešla dovnitř a ptala se, zda nepotřebují děvečku. Ale ano, děvečku by potřebovali, ale protože princezna vyhlížela příliš mladě a jemně, nechtěli ji zprvu vzít. Ale Bětunka se nedala odbýt, přála si jen nepatrnou mzdu a slibovala, že udělá jakoukoliv práci na dvoře i v domě. Tak nakonec směla zůstat a musela svýma jemnýma bílýma rukama dělat ty nejhorší práce, takže za nějaký čas ji ruce zdrsněly a bílé tváře na slunci zhnědly. Ale sloužila ochotně a pilně a byla ustavičně ke každému milá.


tak jí na zámku bylo dobře a než se byla nadála, uplynulo sedm let.


u si králův syn usmyslel, že se ožení, a aby si vybral tu nejkrásnější ženu, uspořádal velkou slavnost, na kterou byly pozvány všechny vznešené a urozené dcery z královské říše. Když se všichni ti nádherně odění hosté sjížděli na zámek, pomyslela si Bětunka, která byla v kuchyni za tu nejposlednější děvečku: „To by bylo krásné, kdybych mohla být v nádherně vyzdobeném sále u tance!“ Smutně seděla v koutku u pece a přemýšlela. Tu jí najednou přišla na mysl její tři přání, a protože nedokázala svoji touhu více ovládat, vplížila se tajně do komůrky, umyla se a učesala a pak si přála stříbrné šaty a k tomu šperky, jak se patří. V mžiku ležely na stole a byly zrovna tak krásné, jak si je sama vysnila. S radostí si je oblékla, obhlédla se ještě jednou v zrcadle a pospíchala do sálu. Ta krásná neznámá dívka se princi tak líbila, že se celý večer zdržoval nejraději u ní a také s ní nejvíce tancoval. Zatímco ale princ vedl k tanci nějakou urozenou slečnu, vyplížila se Bětunka ze sálu a běžela do své komůrky. Tam ukryla ty nádherné šaty pod postel, natáhnula si svoje šedivé, ošklivé šaty a šla do práce jako dřív.


a čtyři týdny princ opět pořádal slavnost, a jak si děvečky jedna druhé vyprávěly, chtěl si toho večera vybrat svoji budoucí ženu. Když se setmělo, pospíchala Bětunka do svojí komůrky a vyslovila svoje druhé přání. Tentokrát si přála šaty ze zlata, zlaté střevíčky a šperk z těch nejvzácnějších diamantů. V mžiku vše leželo na židli, oblékla se a vstoupila do slavnostně ozářeného sálu. Tu stanuli přítomné dámy a pánové nad tou přenádhernou cizí dívkou v ještě větším ohromení než prve a ze všech nejvíce sám mladý princ. Ten se po celý večer od princezny neodloučil a ke konci ji ozřejmil, že ji má mezi všemi nejraději na celém světě. A kdyby i ona v něm našla podobné zalíbení, mohli by tento večer oslavit své zasnoubení. Ale Bětunka odvětila: „To by bylo správné a dobré, ale já se bojím, že své slovo zrušíte, až se dozvíte, kdo jsem!“ „Ne! Tisíckrát ne!“ řekl princ: „Můžeš být, kdo chceš, já nemám nikoho tak rád jako tebe a bez tebe nemohu žít!“ Tak řekla Bětunka konečně své ano a poděkovala mu polibkem za prsten, který jí navlékl na prst na znamení jejich zasnoubení. Protože ji princ ale miloval, chtěl ji mít co nejdříve navždy u sebe, a tak řekl: „Svatba bude za čtyři týdny. Doprovodím tě ve zlatém kočáře taženém sněhobílými bělouši. Proto mi řekni, kdy bydlíš a jak se jmenuje tvůj otec.“ „Ach,“ řekla Bětunka: „nechej mne odejít ze zámku pěšky a jako neznámou. Až se uvidíme do třetice, vše se dozvíš.“ Potom opustila sál, šla do své komůrky, drahocenný oděv dobře ukryla a natáhla si zase svůj obyčejný šat kuchyňské děvečky.


ako voda utekly ty čtyři týdny a dříve než se byla Bětunka nadála, byl tu svatební den. Vlastně by se měla od srdce radovat, ale naopak, byla smutná a zakřiknutá, neboť ji nejednou napadlo, že musí vypotřebovat třetí a poslední přání, pokud se chce na svatbě ukázat, jak je dobrým zvykem, v bílých šatech. Ale své kmotře, té dobré víle, při rozloučení slíbila, že si je podrží, že to poslední přání bude opatrovat pro případ nejvyšší nouze, když už jiné záchrany nebude. Tak položila kouzelné vajíčko zpět do stříbrné dózičky a zůstala dál obyčejnou děvečkou v kuchyni, zatímco by mohla v sále zářit jako královská nevěsta.


zatím ženich čekal a čekal celé hodiny a byl stále smutnější a nešťastnější, protože jeho milovaná nepřišla. A když se této noci ani následujícího dne neukázala, tu si princ domyslel, že jeho nevěsta je mrtvá a opustila ho navždy. Tak se princ ze samého smutku a bolesti srdce těžce roznemohl, ležel ve vysokých horečkách a žádný lékař mu nedokázal pomoci. O tom se v kuchyni doslechla i Bětunka, kterou teď trápily kruté výčitky, že si to poslední přání schovávala a na svatbě se neukázala. Nyní princ ležel blízek smrti a ona sama na tom nesla vinu, ač ho tak milovala. Dnem i nocí na něj Bětunka myslela, plakala a přemýšlela, jak by mu pomohla a jak by se mu mohla dát poznat.


u ji napadlo to poslední, tak opatrované přání, a ihned byla zase veselá, plná štěstí a naděje. Vzala vajíčko opatrně z dózy a řekla: „Chci pomoci princi, mému nejmilejšímu.“ Potom připravila posilňující polévku, nalila ji do stříbrné misky a dovnitř vhodila svůj zásnubní prsten. Nepozorovaně vyšla po schodišti vzhůru, zaklepala na dveře nemocného a tiše vstoupila dovnitř. „Co jsi mi přinesla?“ zeptal se slabým hlasem princ. „Snězte tuto polévku, milý princi. Udělá vám dobře!“ řekla láskyplně. Ačkoliv zprvu princ jen unaveně a odmítavě zakroutil hlavou, zkusil nakonec přece jen jednu lžičku, potom druhou a najednou mu polévka tak zachutnala, že vyjedl celou misku. Na jejím dně uviděl ležet prsten, který daroval své nevěstě. „Kde je ta, co ten prsten do misky hodila? Jdi děvče a najdi mi ji a rychle ji přiveď. Já se ti bohatě odměním.“


elá šťastná běžela Bětunka do své komůrky, oblékla si zlaté šaty, ozdobila se drahocenným diadémem a předstoupila před postel nemocného. Tu princ poznal svoji nevěstu, objal ji, políbil a hned se cítil úplně zdravý. Nevěsta se ale naoko zlobila: „U tance sis mě tenkrát tak dlouho prohlížel a často a přece jsi mne nepoznal a nemiloval, když jsem před tebou stála jako prostá děvečka! Nemám pravdu, když ti řeknu, že si mne chceš vzít za ženu, když víš, kdo jsem? Copak nemůže i královská dcera chodit v šedivých šatech a sloužit za děvečku?“ Tu ji princ zavřel ústa polibkem a prosil ji nastotisíckrát za prominutí.


a sedm dní slavili svatbu a byli po celý život ten nejšťastnější královský pár, o kterém se od pradávných časů vyprávějí pohádky
Doporučuji:
Kostkované pohádky Dády Kostkové