A B C D E F G H CH I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z

A
Anežka ve skále
Arcilhář
Arcimág a jeho sluha
B
Baron Prášil
Bělouš a vraník
Bílý had
Bratříček a sestřička
Bratříček, sestřička a tři psi
Brémští muzikanti
Bubeník
C
Čas slonů
Cikánská princezna
Čarodějův učeň
Čertův ukoptěný bratr
D
Divodějný strom
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Drakobijce
Dvanáctero bratrů
Dvanáctero lovců
E
Eletka a Žárováček
F
G
Gilgameš a Agga z Kiše
Gudrun
H
Havránka
Holínky z buvolí kůže
Honza Ježek
Honza silák
Honzíček a Grétička
Husopaska
Husopasky pláčou perly
Ch
Chlapec a had
Chytrá hloupost
Chytrá selská dcerka
Chytrý Martin
I
Ilja Muromec
J
Jak dva vandrovali
Jak Honza ke štěstí přišel
Jak ke štěstí skrze šest služebníků přišel
Jak se narodila pohádka
Jalovec
Jednoočka, dvouočka a tříočka
Jorinda a Joringel
K
Kmotřička smrt
Kohout se zlatým peřím
Kosmáček
Košile, meč a prsten
Kouzelná loď
Kouzelná torna, klobouk a roh
Kouzelný kůň
Kouzelný strom
Král Drozdí Brada
Královská hádanka
Královský syn a Ďáblova dcera
Krejčík a tři psi
Křišťálová koule
Kupecký syn a princezna
L
Labutí panna
Lesní chaloupka
Liška a vrána
Locika
Loupežnická jeskyně
M
Martin a velryba
Medvědí kůže
Modrá lucerna
N
Nebeská svatba
Nejkrásnější nevěsta
Nejmilejší Roland
Nemocný král a jeho tři synové
O
O muži bez srdce
O panně Mahuleně
O pejskovi a kočičce, jak si myli podlahu
O princezně která všechno viděla
O princi, který se ničeho nebál
O pyšné noční košilce
O rybáři a jeho ženě
O silném Honzovi
O statečném krejčíkovi
O věrném Janovi
O zlaté huse
O zlatém ptáku
Obr Paleček
Obrobijce
Obušku, z pytle ven!
Oslíček
Osmnáctero vojáků
O Myšince a splněných přáních
P
Paní Holle
Pasáček zajíců
Pidivousek
Poctivý Petr a jeho falešní bratři
Podivuhodná řemesla
Podivuhodný pták
Pohádka o jednom, co se učil bát
Poletuška
Polovina všeho
Popelka
Pravá nevěsta
Princezna a víla
Princezna Trina
Princezna z Ohňového zámku
Princezna ze Rmutného dolu
Ptačí král
Putování k ptáku Nohovi
Q
R
Rumpelniček
Řeznický tovaryš
S
Sedmikráska
Štestí a neštěstí
Šediváček
Šest služebníků
Šestero labutí
Šestka táhne světem
Šípková Růženka
Špatní kamarádi
Sedmero krkavců
Silák Vilík s tisícerem stigmat
Smíšek Ferdinand a zlatý jelen
Sněženka a Růženka
Sněhurka
Spanilá Růžička
T
Tři bratři
Tři chlapíci a obr
Trylkující a hopkající skřivánek
Tři hadí lístky
Tři hejkálkové
Tři královské děti
Tři labutě
Tři pírka
Tři přadleny
U
Uhlířský princ
V
V lese žijí čarodějnice
Víla na rybníce
Včelí královna
Věrná žena
Vřeteno, člunek a jehla
Vychytralý provazník
W
X
Y
Z
Žabí král
Žabí král, aneb železný Jindřich
Ze života polního šneka Ferdy
Živá voda
Zlaté království
Zlatovlásek
Zlatovláskové
Zlatý jelen

Putování k ptáku Nohovi


 
Anonym



yl jednou jeden bohatý hrabě, který celý život s chutí cestoval po světě. Při jeho cestách ho musel provázet jeho oblíbený sluha, který mu věrně a pilně prokazoval již sedm let služby a kterého měl za to hrabě ze srdce rád. Jednou ale, když byli opět daleko od domova za dobrodružstvím, sluha Čeněk díky nepatrnému přehlédnutí přivedl hraběte ke škodě. Nad tím hrabě upadnul do takového hněvu, že nechtěl chlapce už nikdy vidět. Poslal ho domů a dal mu s sebou pro svoji ženu dopis. V tom dopise stálo, že ihned jak Čeněk vstoupí na hrad, mají ho uvrhnout do věže a nechat mu pak setnout hlavu. Ačkoliv jinoch nevěděl, co v tom dopise stojí, byl celý sklíčený, protože k němu byl hrabě znenadání tak zlý a nemilostivý a poslal domů ho samotného. A tak si myslel, že v tom dopise jistě nestojí nic dobrého.


dyž byl Čeněk od hraběcího hradu asi den cesty, zůstal přes noc v jednom hostinci. Protože seděl po večeři celý zdrcený a zamlklý, zeptal se ho hostinský, zda je na nějaké nepříjemné cestě nebo jestli ho trápí něco jiného. Tu mu jinoch vypověděl celý příběh, který se mu udál, a také mu ukázal hraběcí dopis. Ale hostinský byl filuta a řekl: „Kdybych byl já na tvém místě, nepředal bych ten dopis dříve, než bych věděl, co v něm stojí.“ Čeněk, který byl stále věrný sluha, o tom nechtěl zpočátku ani slyšet, ale nakonec ho hostinský přivedl tak daleko, že na všechna svá předsevzetí zapomněl, dopis otevřel a přečetl. Smrtelně zblednul a dopis mu vypadl z třesoucích se rukou na stůl. Hostinský ho zvednul a četl slovo za slovem. „Já jsem tě hned varoval,“ řekl: „hlava ti nesedí pevně na krku. A tvoje zásadovost by ti přinesla jen škodu. Ale buď bez starostí, měl-li hrabě na mysli proti tobě tolik zlého, tak mu zahrajeme jinou písničku. Nechej to na mně!“


otom si hostinský přinesl brko, inkoust a papír a napodobil do puntíku hraběcí rukopis a hraběnce v tomto novém dopise uložil, aby v den, kdy jej dostane, provdala jejich jedinou dceru za Čeňka.


eňkovi se ten plán sice zdál dost nebezpečný, ale protože mu pán stejně usiloval o život, chtěl mu k tomu dát alespoň dobrý důvod. Kdyby se to ale podařilo, proč by se nakonec nemohl oženit s mladinkou a velmi krásnou hraběcí dcerkou? Čím více o tom přemýšlel, tím více byl s tím plánem spokojený a druhého dne nemohl ráno dospat, jen aby byl co nejdříve na hradě u své nevěsty.


raběnka si dopis přečetla a udělala ihned to, co manžel poručil, neboť věděla, že hrabě je člověk prchlivý a nesnese žádné námitky či vytáčky, a zle by se jí bylo vedlo, kdyby jeho příkaz nesplnila. Jinak by jistě dělala průtahy, neboť jejich jedinou dceru si přeci nemůže vzít nějaký sluha. Mladá hraběnka, která Čeňka už dávno tajně milovala, byla ale s otcovým přáním nadmíru spokojena a stala se ještě toho dne jeho ženou.


o nějakém čase se hrabě vrátil domů a dozvěděl se, co jeho žena provedla. Samou zlostí a hněvem by si nejraději vytrhal vlasy a svoji ženu vyhnal z domu nebo ji uvrhnul do věže. Ale dopis, který držel v rukou, byl napsán písmem tak podobným, že musel uznat: „Opravdu, písmo je mému tak podobné, že i já sám bych ho uznal za pravé.“ Proto se nad svou ženou slitoval, ale ke sluhovi, který byl nyní jeho zetěm, k tomu pojal hodinu od hodiny větší nenávist a hledal nějaký jiný způsob, jak by ho uklidil z cesty. Před lidmi a zvláště před dcerou, která byla velmi šťastná, sice dělal, že je s tím sňatkem srozuměn, ale svému zeti řekl: „S tvým manželstvím budu souhlasit, až mi přineseš pero z ocasu ptáka Noha.“ „A pro mne,“ řekla hraběnka: „se ptáka Noha zeptej, kde je můj snubní prsten, nemohu ho najít.“


eněk odvětil, že to rád udělá, rozloučil se se svou mladou ženou a vydal se na cestu. Hrabě za ním vyhlížel z okna věže a v duši se skrytě radoval, neboť si nemyslel nic jiného, než že pták Noh jeho zetě roztrhá a sežere.


en už ušel pěkný kus cesty a jednoho dne procházel nějakou vesnicí. Lidé se ho ptali, kampak to putuje a když jim řekl, že k ptáku Nohovi, tak ho prosili: „Zeptej se, prosím, ptáka Noha, proč z naší vesnické studny už neteče voda.“ „To rád udělám.“ slíbil jim Čeněk a putoval dál.


o tom, co ušel další dlouhý kus cesty, přišel k jedné široké řece. Nevedl přes ni žádný most, ale na břehu stál nějaký muž, který musel od ne paměti každého, kdo chtěl na druhý břeh, přenést na zádech. Vzal Čeňka na záda, nesl ho přes řeku a vyptával se ho, kam cestuje. „K ptáku Nohovi.“ odvětil Čeněk. „Zeptej se ho, prosím, jak dlouho musím ještě nosit lidi na zádech přes řeku a kdy budu konečně vysvobozen.“ „Zeptám.“ slíbil mu jinoch a putoval dál.


áš poutník prošel už mnoha zeměmi, když přišel konečně k jedné chýši, ve které žila jedna prastará matička. Tu se jí ptal, zda tam náhodou nežije pták Noh. „Ano, žije zde.“ řekla stařenka: „Ale je zrovna pryč a to je tvoje velké štěstí, neboť jinak by tě na místě ihned roztrhal na kusy a sežral. Proto odtud utíkej pryč nejrychleji, jak jen můžeš.“ Ale Čeněk se nedal jen tak zastrašit a vyprávěl, na co všechno se musí ptáka Noha zeptat, zpravil ji také o tom, že jeho hrabě chce jedno z jeho krásných ocasních per, a proto dokud to vše nevyřídí, nemůže odtud odejít. Tak mu stařenka slíbila, že mu pomůže, ukryla ho pod postel a řekla: „Ani se tu nehni a uši měj napnuté!“


rzy nato přiletěl pták Noh domů. Sotva vstoupil do světnice, tak zařval: „Já cítím člověčinu, kdepak ji ukrýváš?“ „Jen klid!“ řekla stařenka: „arciže tu byl jeden človíček, chtěl by se tě rád na něco zeptat, ale ty bys mu stejně neuměl odpovědět.“ „Haha! To by se vidělo!“ zaskřehotal pták Noh: „Co to vůbec chtěl vědět?“ „Ale,“ odvětila stařenka: „jedna hraběnka chtěla vědět, kde vězí její snubní prsten, za celý svět ho nemůže nikde najít a myslí si, že zrovna ty bys to mohl vědět!“ „Ale to je pravda!“ zvolal pták Noh: „Já to také vím. Ta hloupá žena by musela rozlomit práh dveří a tam by svůj prsten nalezla. A copak chtěl ten člověk vědět ještě?“ „Proč v jedné vsi obecní studna tak dlouho už nedává vodu. Ale jak bys mohl tohle vědět, to opravdu nevím.“ „Arciže to vím!“ vykřiknul pták Noh: „Ti hloupí lidé musí chytit velkou ropuchu, která sedí na prameni a ucpala ho, potom bude studna zase plná vody.“ „Co ty všechno nevíš,“ podivila se stařenka: „ale tohle bys určitě nevěděl. Proč ten muž musí ustavičně přenášet lidi na druhý břeh a kdy jeho trest skončí a bude vysvobozen?“ „Oh, ten hlupák,“ řekl pták Noh: „musí toho prvního, kterého bude přenášet, hodit do vody a říci: Teď vezmi moje místo! A bude svobodný. Už nic jiného ten lidský červík nechtěl?“ „Ale ano,“ řekla matička: „ten chlapec chtěl od tebe něco darovat hraběti, ale bylo to tak hloupé přání, že ti to ani nemohu říct.“ „Jen to řekni!” křičel pták Noh: „Chci vědět všechno!“ „Dáš mi to, když ti to řeknu?“ zeptala se stařenka. „Proč ne? Sem s tou řečí!“ skřehotal pták Noh. „Jen si pomysli, chtěl jedno z tvých ocasních per.“ řekla matička. Tu udělal pták Noh kyselý obličej, ale protože to slíbil, jedno pero si vytrhnul a podal ho stařence. Potom si lehnul a usnul.


ruhého dne, jakmile pták Noh odletěl, vytáhla stařenka jinocha z úkrytu a ptala se ho, jestli všemu rozuměl, co pták Noh vyzradil. „Samozřejmě, milá matičko,“ řekl Čeněk: „Ani slůvko mi neušlo.“ „To je dobře.“ pravila stařenka a dala mu na cestu to pero, které si pták Noh sám vytrhnul. Tu jí Čeněk na stotisíckrát poděkoval a spokojeně se vydal na cestu k domovu. Když přišel k řece, ptal se ho ten muž, co mu pták Noh vzkazuje. „Přenes mne nejdříve na druhou stranu,“ odvětil mu jinoch: „pak ti to řeknu.“


když stál Čeněk na druhém břehu, pravil: „Dalšího, kterého poneseš na druhý břeh, hoď do vody a řekni mu: Teď převezmi mé místo! A potom budeš na věky od své práce osvobozen.“ „To jsem měl vědět.“ bručel si muž pod vousy a belhal se zpět.


inoch kráčel statečně dál a přišel brzy do vsi, kde na něj už čekali sedláci. Poradil jim, co se od ptáka Noha dozvěděl a podívejme, když vytáhli ze studny tu ropuchu, vytryskla voda mohutným proudem jako dřív. Tu byli ti lidé tak šťastní, že mu za jeho služby věnovali celých tři sta zlaťáků.


o mnoha týdnech přišel Čeněk konečně opět na hrad. „Kde je můj snubní prsten?“ zeptala se ho hraběnka nedočkavě, sotva vkročil do dveří. „Tady pod prahem.“ odvětil jí. Tu musel ihned přijít mistr tesař a práh rozlomit a opravdu! Ležel tam její ztracený prsten. Hraběti Čeněk pravil: „Pták Noh vás dává srdečně pozdravovat a posílá vám jedno svoje zlaté péro. Až k němu jednou přijdete sám, rád vás obdaruje mnohými poklady, že žádný druhý nebude tak bohatý jako vy.“


dyž hrabě tuto zprávu obdržel, nechtěl s návštěvou u ptáka Noha ani hodinu otálet a vydal se ihned na cestu. Šťastně dorazil až k oné řece, přes kterou nevedl žádný most a muž na břehu se ho ptal, zda ho má přenést na druhou stranu. „Samozřejmě,“ odvětil hrabě pyšně: „ já spěchám! Jdu vstříc svému štěstí, abys věděl! Až se budu vracet, nebudu potřebovat, abys mě nosil.“ „To ti věřím,“ řekl muž a vzal hraběte na záda, nesl ho doprostřed proudu a bác! Hodil ho do vody a řekl: „Nyní převezmi můj úděl!“


ak udělal a odešel pryč.


hrabě tam musel zůstat a nosit poutníky přes vodu a pokud ho nikdo nevystřídal, tak to dělá dodnes
Doporučuji:
Kostkované pohádky Dády Kostkové