A B C D E F G H CH I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z

A
Anežka ve skále
Arcilhář
Arcimág a jeho sluha
B
Baron Prášil
Bělouš a vraník
Bílý had
Bratříček a sestřička
Bratříček, sestřička a tři psi
Brémští muzikanti
Bubeník
C
Čas slonů
Cikánská princezna
Čarodějův učeň
Čertův ukoptěný bratr
D
Divodějný strom
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Drakobijce
Dvanáctero bratrů
Dvanáctero lovců
E
Eletka a Žárováček
F
G
Gilgameš a Agga z Kiše
Gudrun
H
Havránka
Holínky z buvolí kůže
Honza Ježek
Honza silák
Honzíček a Grétička
Husopaska
Husopasky pláčou perly
Ch
Chlapec a had
Chytrá hloupost
Chytrá selská dcerka
Chytrý Martin
I
Ilja Muromec
J
Jak dva vandrovali
Jak Honza ke štěstí přišel
Jak ke štěstí skrze šest služebníků přišel
Jak se narodila pohádka
Jalovec
Jednoočka, dvouočka a tříočka
Jorinda a Joringel
K
Kmotřička smrt
Kohout se zlatým peřím
Kosmáček
Košile, meč a prsten
Kouzelná loď
Kouzelná torna, klobouk a roh
Kouzelný kůň
Kouzelný strom
Král Drozdí Brada
Královská hádanka
Královský syn a Ďáblova dcera
Krejčík a tři psi
Křišťálová koule
Kupecký syn a princezna
L
Labutí panna
Lesní chaloupka
Liška a vrána
Locika
Loupežnická jeskyně
M
Martin a velryba
Medvědí kůže
Modrá lucerna
N
Nebeská svatba
Nejkrásnější nevěsta
Nejmilejší Roland
Nemocný král a jeho tři synové
O
O muži bez srdce
O panně Mahuleně
O pejskovi a kočičce, jak si myli podlahu
O princezně která všechno viděla
O princi, který se ničeho nebál
O pyšné noční košilce
O rybáři a jeho ženě
O silném Honzovi
O statečném krejčíkovi
O věrném Janovi
O zlaté huse
O zlatém ptáku
Obr Paleček
Obrobijce
Obušku, z pytle ven!
Oslíček
Osmnáctero vojáků
O Myšince a splněných přáních
P
Paní Holle
Pasáček zajíců
Pidivousek
Poctivý Petr a jeho falešní bratři
Podivuhodná řemesla
Podivuhodný pták
Pohádka o jednom, co se učil bát
Poletuška
Polovina všeho
Popelka
Pravá nevěsta
Princezna a víla
Princezna Trina
Princezna z Ohňového zámku
Princezna ze Rmutného dolu
Ptačí král
Putování k ptáku Nohovi
Q
R
Rumpelniček
Řeznický tovaryš
S
Sedmikráska
Štestí a neštěstí
Šediváček
Šest služebníků
Šestero labutí
Šestka táhne světem
Šípková Růženka
Špatní kamarádi
Sedmero krkavců
Silák Vilík s tisícerem stigmat
Smíšek Ferdinand a zlatý jelen
Sněženka a Růženka
Sněhurka
Spanilá Růžička
T
Tři bratři
Tři chlapíci a obr
Trylkující a hopkající skřivánek
Tři hadí lístky
Tři hejkálkové
Tři královské děti
Tři labutě
Tři pírka
Tři přadleny
U
Uhlířský princ
V
V lese žijí čarodějnice
Víla na rybníce
Včelí královna
Věrná žena
Vřeteno, člunek a jehla
Vychytralý provazník
W
X
Y
Z
Žabí král
Žabí král, aneb železný Jindřich
Ze života polního šneka Ferdy
Živá voda
Zlaté království
Zlatovlásek
Zlatovláskové
Zlatý jelen

Trylkující a hopkající skřivánek


 
Bratři Grimmové



o byl jednou jeden muž, který před sebou měl dalekou cestu, a při loučení se zeptal svých tří dcer, co jim má přivézt. Tu chtěla ta nejstarší perly, ta prostřední si přála diamanty, ale ta třetí pravila: „Milý otče, já si z celého srdce přeji jednoho zpívajícího a poskakujícího skřivánka.“ Otec odvětil: „Dobrá, pokud se mi podaří takového ptáčka sehnat , máš ho mít.“ Všechny tři dcery políbil a vydal se na cestu.


dyž přišel čas, kdy se měl obrátit na cestu domů, nakoupil perly a diamanty pro ty dvě starší, ale zpívajícího a poskakujícího skřivánka pro Anežku hledal po všech koutech marně a to mu bylo velmi líto, protože byla jeho nejmilovanější dítě. Tu jeho cesta vedla jedním hlubokým černým lesem, v jehož srdci stál přenádherný zámek a kousek od zámku rostl vysoký strom, na jehož špičce uviděl zpíval a vesele poskakoval skřivánek. „Jejda, ta mi jdeš právě do cesty.“ řekl si kupec spokojeně a zavolal sluhu, aby vylezl nahoru a toho ptáčka chytil. Když ale tento ke stromu přistoupil, vyřítil se na něj lev, který se celý hněvem třásl a řval, že listí padalo ze stromů: „Kdo mi chce ukrást mého zpívajícího poskakujícího skřivánka, toho sežeru!“ Tu muž pravil: „Já jsem nevěděl, že ti ten ptáček patří, chci tedy svoje provinění odčinit a vykoupit se velkými penězi, jen mne nech žít.“ Lev však odvětil: „Peníze tě zachránit nemohou, ale když mi slíbíš dát to, co doma potkáš první a to slovo dodržíš, pak ti daruji život a toho skřivánka pro tvoji dceru k tomu.“ Kupec se ale zdráhal a řekl: „To by ale mohla být moje nejmladší dcera, která mě má nejraději a běží mi vždy v ústrety, když se vracím domů.“ Jeho sluha byl ale celý ustrašený a žadonil: „Copak to musí být zrovna vaše dcera? Mohla by to být též kočka nebo pes.“ Tak se nechal muž přemluvit, vzal zpívajícího poskakujícího skřivánka a slíbil dáti lvovi to, co doma potká první.


dyž dorazil domů a vstoupil do svého domu, první koho potkal, nebyl samozřejmě nikdo jiný než jeho nejmladší a nejmilovanější dcera. Anežka přiběhla, políbila ho, a když viděla, že jí přinesl zpívajícího a poskakujícího skřivánka, byla bez sebe radostí. Ale otec se radovat nedokázal, nýbrž se dal do pláče a hořekoval: „Moje nejmilovanější dítě, toho ptáčka jsem věru draze zaplatil, musel jsem za něj jednomu divému lvu slíbit tebe a až tě bude mít, jistě tě roztrhá a sežere.“ A vyprávěl jí vše, jak se to bylo přihodilo a prosil ji, aby tam nechodila, mohlo by přijíti, co by chtělo. Ale Anežka otce utěšovala a řekla: „Milý otče, co jste slíbil, to musí být dodrženo. Já tam chci jít a chci toho lva uchlácholit, uvidíte, že se k vám opět ve zdraví vrátím.“


ruhého dne si nechala Anežka ukázat cestu, rozloučila se a odvážně vstoupila do lesa. Ten lev byl ale zakletý královský syn, ve dne byl lev a také všichni jeho lidé s ním byli lvi, ale v noci měli svoje pravé lidské vzezření. Po svém příchodu byla Anežka přátelsky přivítána a uvedena do zámku. Když přišla noc, stal se ze lva krásný princ a pak ve vší nádheře a lesku slavili svatbu. Žili spolu spokojeně, bděli v noci a spali ve dne.


a nějaký čas princ přišel a řekl: „Zítra je v domě tvého otce slavnost, protože tvoje nejstarší sestra se vdává, pokud máš chuť tam jít, tak tě tam moji lvi zavedou.“ Anežka řekla ano, ráda by zase svého otce viděla, šla tam a lvi ji doprovázeli. To vám bylo radosti, když přišla, neboť oni už všichni věřili, že byla roztrhána a dlouhý čas už nežije. Anežka jim ale vyprávěla, jakého má krásného muže a jak se jí dobře daří a zůstala u nich po celou dobu, co svatba trvala; potom se vrátila opět do lesa.


dyž se vdávala prostřední dcera a ona byla opět pozvána na svatbu, řekla Anežka svému muži: „Tentokráte tam nechci jít sama, musíš jít se mnou!“ Ale lev řekl, že by to pro něj bylo příliš nebezpečné, neboť když se ho byť jediný paprsek hořící louče dotkne, tu se promění v holoubka a bude muset celých sedm let létat s jinými holuby. „Ach,“ odvětila Anežka: „jen pojď se mnou! Já tě budu před vším světlem střežit a ochraňovat.“ A tak vyjeli společně a vzali s sebou i své dítě. Anežka nechala v otcově domě zazdít jeden sál tak, že tam ani paprsek neproniknul, v něm měl princ sedět, jakmile budou zažehnuta svatební světla. Ale dveře byly vyrobeny z čerstvého dřeva a vysycháním se v nich udělala tenounká skulina, kterou žádný člověk nezpozoroval. Nyní se v lesku a nádheře započala svatba, když se ale svatební průvod vracel z kostela s mnoha pochodněmi a loučemi kolem toho sálu, kde byl ukryt princ, tu padnul jeden světelný paprsek tenký jako vlas rovnou na prince. Jakmile se ho ta záře dotknula, v tom okamžiku se také proměnil, a když se Anežka vrátila a hledala ho, našla tam sněhobílého holoubka, který pravil: „Sedm let teď musím létat světem, každých sedm kroků ti na cestě zanechám kapku krve a jedno bílé peříčko, ty ti budou ukazovat cestu, pokud tu stopu budeš sledovat, můžeš mě vysvobodit.“


ak vyletěl holoubek dveřmi ven a Anežka ho následovala; každých sedm kroků spadla dolů kapka krve a bílé peříčko a ukazovala jí cestu. A ona kráčela dál a dál tím šírým světem a neohlížela se a neodpočinula si; a bylo právě uplynulo sedm let. Tu se zaradovala a myslela, že budou brzy vysvobozeni, ale k tomu bylo ještě daleko. Jednoho dne, když tak putovala, už nespadlo žádné peříčko a také žádná kapka krve, a když zvedla oči k nebi, byl holoubek pryč. A protože si pomyslila, že lidé by ji nepomohli, tak vystoupala vzhůru až k samotnému slunci a zeptala se ho: „Ty svítíš do každé doliny, svítíš přes všechny vrchoviny, nevidělo si tam někde létat sněhobílého holoubka?“ „Ne,“ řeklo slunce: „nevidělo, ale daruji ti tuhle truhličku, tu otevři, až ti bude nejhůře.“ Anežka poděkovala slunci a šla dále, dokud nebyl večer a na nebi nezářil měsíc, tu se ho zeptala: „Svítíš celou noc na pole, na lesy, neviděl jsi tam létat sněhobílého holoubka?“ „Ne,“ odvětil měsíc: „žádného jsem neviděl, ale daruji ti jedno vejce, to rozbij, až budeš v nejvyšší nouzi.“ Anežka poděkovala měsíci a šla dále, až na tvářích pocítila půlnoční vítr. A pravila k němu: „Vaneš skrze všechny stromy a pod všechny lístečky, neviděl jsi někde létat sněhobílého holoubka.“ „Ne,“ řekl noční vítr: „neviděl, ale mohu se zeptat třech jiných větrů, kteří ho možná viděli.“


ýchodní a západní vítr přispěchali, ale nikoho neviděli, ale jižní vítr pravil: „Sněhobílého holoubka jsem viděl, letěl k Rudému moři, tam se z něj opět stal lev, neboť uplynulo sedm let; a ten lev tam bojuje se saní, ta saň je ale zakletá princezna.“ Tu pravil Anežce půlnoční vítr: „Dám ti radu, jdi k Rudému moři, tam na pravém břehu rostou vysoké pruty, spočítej je a ten jedenáctý uřízni, tím jedenáctým prutem uhoď tu saň, potom ji lev porazí a oba dostanou opět své lidské podoby. Potom se rozhlédni a uvidíš ptáka Noha, jak sedí na Rudém moři, skočte se svým milým na jeho záda a ten pták vás přes moře zanese domů. Tu máš oříšek, jakmile budeš uprostřed moře, nechej ho spadnout do vody, jakmile dopadne, vyroste z něj velký ořešák, na kterém si pták Noh odpočine, neboť kdyby si neodpočinul, nebyl by dost silný, aby vás přes moře přenesl. Jestliže zapomeneš hodit ořech do vody, tak vás nechá spadnout do moře.“


ak tam Anežka šla a našla vše, jak jí to byl vítr vypověděl. Spočítala pruty na mořském břehu a ten jedenáctý odřízla, tím tu saň uhodila, lev jí brzy přemohl a za malou chvíli měli oba své lidské podoby. Ale když princezna, která byla před tím saní, byla od kouzla osvobozena, vzala mladíka do náruče, posadila se s ním na ptáka Noha a odletěla s ním pryč. Tak tu ubohá poutnice stála a byla opět opuštěná, sedla si a plakala. Nakonec se ale povzbudila a řekla si: „Půjdu tak dlouho, dokud bude vát vítr a kohout kokrhat, dokud ho nenajdu!“ Anežka šla a šla, dlouho šla, až přišla k jednomu zámku, kde ti dva spolu žili. Tam uslyšela, že brzy bude velká slavnost, na které budou spolu sezdáni. Anežka si povzdechla: „Pane, stůj při mně a buď mi ku pomoci.“


tevřela truhličku, kterou jí dalo slunce a uvnitř ležely šaty a zářily jako samo slunce. Anežka je vytáhnula, oblékla si je a šla na zámek a všichni lidé i nevěsta sama na ni patřili s úžasem. Ty šaty se nevěstě tak líbily, že si pomyslela, že by to mohly být její svatební šaty a zeptala se Anežky, zda nejsou na prodej. „Za peníze ne,“ odvětila dívka: „ale za maso a krev.“ A nevěsta se ptala, co tím míní. Tu Anežka pravila: „Nechte mne jednu noc spát v ložnici vašeho ženicha.“ To nevěsta sice nechtěla, ale ty šaty by ráda měla, tak nakonec svolila, ale komorník musel princi připravit uspávací nápoj. Když byla noc a jinoch už spal, zavedli Anežku do ložnice. Sedla si k princi na postel a řekla: „Sedm let jsem za tebou putovala, byla jsem u slunce i u měsíce, také u čtyřech větrů a na tebe se vyptávala, se saní jsem ti pomohla a tys na mne úplně zapomněl?“ Ale princ spal tak tvrdě, že se mu zdálo, že to jen vítr šumí v jedloví. Když se rozednilo, tak Anežku vyvedli ven a své zlaté šaty musela odevzdat princezně. A protože to její snažení vyšlo na prázdno, byla Anežka velmi smutná, šla na jednu louku, sedla si tam a plakala a plakala.


jak tam tak seděla, tu ji přišlo na mysl vejce, které ji dal měsíc. Tak ho rozbila a vida! Z vejce se vyklubala zlatá kvočna se dvanácti zlatými kuřátky, která pobíhala kolem a pípala a schovávala se kvočně pod křídla, a byla vám to tak půvabná podívaná, že nic krásnějšího svět neviděl. Anežka vstala a vodila po louce před sebou tak dlouho, dokud se nevěsta nedívala z okna a ta kuřátka se jí zalíbila tak, že vyšla ven, aby se vyptala, zda by nebyla kvočna i s kuřátky na prodej. „Není za peníze ani za statky, nýbrž za krev a maso, dovol mi ještě jednu noc spát v ložnici, kde lehává ženich.“ Nevěsta řekla „ano“, neboť tu děvečku chtěla opět obelhat jako předešlého večera.


dyž šel ale princ spát, zeptal se komorníka, co to byl v noci za šum a ruch. Tu mu komorník vše vypověděl, že mu musel dát uspávací nápoj, protože jedno ubohé děvče tajně spalo v jeho ložnici a že dnešní noci mu ho má dát taky. Tu princ řekl: „Vylij ten nápoj za postel.“ V noci Anežku opět zavedli do princovy ložnice, kde se jala vyprávět, jak se jí smutně vedlo. Tu princ ihned po hlase poznal svoji milovanou manželku, vyskočil a zvolal: „Nyní jsem konečně vysvobozen! Bylo mi jako ve snu, neboť ta cizí princezna mě očarovala, abych na tebe zapomněl, ale Bůh mne v pravý okamžik toho mámení zbavil.“


ak té noci tajně odešli ze zámku, neboť se báli princeznina otce, který byl čaroděj. Posadili se na ptáka Noha, který je nesl přes Rudé moře, a když byli právě uprostřed, hodila Anežka do vody oříšek, ze kterého ihned vyrostl velký ořešák, na kterém si pták Noh odpočinul a potom je zanesl až domů, kde našli svoje dítě, které zatím vyrostlo a zkrásnělo, a kde spolu žili spokojeně až do konce svých dnů
Doporučuji:
Kostkované pohádky Dády Kostkové