A B C D E F G H CH I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z

A
Anežka ve skále
Arcilhář
Arcimág a jeho sluha
B
Baron Prášil
Bělouš a vraník
Bílý had
Bratříček a sestřička
Bratříček, sestřička a tři psi
Brémští muzikanti
Bubeník
C
Čas slonů
Cikánská princezna
Čarodějův učeň
Čertův ukoptěný bratr
D
Divodějný strom
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
Drakobijce
Dvanáctero bratrů
Dvanáctero lovců
E
Eletka a Žárováček
F
G
Gilgameš a Agga z Kiše
Gudrun
H
Havránka
Holínky z buvolí kůže
Honza Ježek
Honza silák
Honzíček a Grétička
Husopaska
Husopasky pláčou perly
Ch
Chlapec a had
Chytrá hloupost
Chytrá selská dcerka
Chytrý Martin
I
Ilja Muromec
J
Jak dva vandrovali
Jak Honza ke štěstí přišel
Jak ke štěstí skrze šest služebníků přišel
Jak se narodila pohádka
Jalovec
Jednoočka, dvouočka a tříočka
Jorinda a Joringel
K
Kmotřička smrt
Kohout se zlatým peřím
Kosmáček
Košile, meč a prsten
Kouzelná loď
Kouzelná torna, klobouk a roh
Kouzelný kůň
Kouzelný strom
Král Drozdí Brada
Královská hádanka
Královský syn a Ďáblova dcera
Krejčík a tři psi
Křišťálová koule
Kupecký syn a princezna
L
Labutí panna
Lesní chaloupka
Liška a vrána
Locika
Loupežnická jeskyně
M
Martin a velryba
Medvědí kůže
Modrá lucerna
N
Nebeská svatba
Nejkrásnější nevěsta
Nejmilejší Roland
Nemocný král a jeho tři synové
O
O muži bez srdce
O panně Mahuleně
O pejskovi a kočičce, jak si myli podlahu
O princezně která všechno viděla
O princi, který se ničeho nebál
O pyšné noční košilce
O rybáři a jeho ženě
O silném Honzovi
O statečném krejčíkovi
O věrném Janovi
O zlaté huse
O zlatém ptáku
Obr Paleček
Obrobijce
Obušku, z pytle ven!
Oslíček
Osmnáctero vojáků
O Myšince a splněných přáních
P
Paní Holle
Pasáček zajíců
Pidivousek
Poctivý Petr a jeho falešní bratři
Podivuhodná řemesla
Podivuhodný pták
Pohádka o jednom, co se učil bát
Poletuška
Polovina všeho
Popelka
Pravá nevěsta
Princezna a víla
Princezna Trina
Princezna z Ohňového zámku
Princezna ze Rmutného dolu
Ptačí král
Putování k ptáku Nohovi
Q
R
Rumpelniček
Řeznický tovaryš
S
Sedmikráska
Štestí a neštěstí
Šediváček
Šest služebníků
Šestero labutí
Šestka táhne světem
Šípková Růženka
Špatní kamarádi
Sedmero krkavců
Silák Vilík s tisícerem stigmat
Smíšek Ferdinand a zlatý jelen
Sněženka a Růženka
Sněhurka
Spanilá Růžička
T
Tři bratři
Tři chlapíci a obr
Trylkující a hopkající skřivánek
Tři hadí lístky
Tři hejkálkové
Tři královské děti
Tři labutě
Tři pírka
Tři přadleny
U
Uhlířský princ
V
V lese žijí čarodějnice
Víla na rybníce
Včelí královna
Věrná žena
Vřeteno, člunek a jehla
Vychytralý provazník
W
X
Y
Z
Žabí král
Žabí král, aneb železný Jindřich
Ze života polního šneka Ferdy
Živá voda
Zlaté království
Zlatovlásek
Zlatovláskové
Zlatý jelen

Žabí král aneb železný Jindřich


 
Bratři Grimmové



Za starých časů, v dobách, kdy se ještě plnily sliby, žil jeden král, jehož dcery byly velmi krásné, ale ta nejmladší byla tak krásná, že se samo slunce, které toho přece již tolik vidělo, nad tou krásou podivovalo vždy, když Leontýnce svítilo do tváře. Blízko královského zámku se rozkládal černočerný hluboký les, v tom lese byla pod jednou stařičkou lípou studna. Když byl horký den, tu Leontýnka vycházela do lesa, posadila se na okraj té chladivé studny a když měla dlouho chvíli, vzala zlatou kouli, vyhodila jí do výšky a chytala; a to byla její nejoblíbenější hra.


Jednou se přihodilo, že se zlatá koule nevrátila do princezniny ručky, nýbrž spadla na zem vedle ní, odrazila se a žbluňkla do vody. Princezna jí sledovala očima, ale koule zmizela; studna byla hluboká, na její dno člověk nedohlédnul. Tu počala Leontýnka plakat, plakala a naříkala čím dál hlasitěji, utišit se nemohla. Když takhle usedavě naříkala, tu na ni někdo zavolal: „Copak je ti princezno? Naříkáš tu, že by se byl nad tebou kámen ustrnul.“ Dívka se ohlédla, odkud ten hlas přichází a tu uviděla žábu, jak vystrkuje z vody ošklivou tlustou hlavu. „Aha, to jsi ty, stará skřehotalko?“ řekla princezna: „Pláču pro svoji zlatou kouli, která mi spadla do vody.“ „Uklidni se,“ odvětila ji žába: „já ti mohu pomoci, ale co mi dáš, když ti přinesu tvoji hračku zpět?“ „Co si budeš přát, nejmilejší žabko,“ řekla Leontýnka: „moje šaty, moje perly a drahé kameny, k tomu zlatou korunku, kterou nosím.“ Žába odpověděla: „Tvoje šaty, tvoje perly a drahokamy ani tvoji zlatou korunku nechci; ale jestli ke mně chceš být milá a já se stanu tvoji družkou a přítelkyní, budu sedět vedle tebe u stolu, jíst z tvého zlatého talířku, pít z tvého pohárku a spát v tvé postýlce; když mi tohle všechno slíbíš, tak já ti tvoji zlatou kouli přinesu nahoru.“ „Ano,“ odvětila princezna: „všechno tohle ti slibuji, když mi moji kouli přineseš zpět.“


Ale tak si byla pomyslela: „Co ta vrásčitá žába žvaní, ať si sedí ve vodě a kváká, ta přeci nemůže být žádnému člověku družkou.“ Žába, když byla slib obdržela, ponořila hlavu pod vodu a za malou chvilku se objevila zase nahoře a v tlamě nesla zlatou kouli a hodila ji do trávy. Princezna se zaradovala, když zase uviděla svoji krásnou hračku, popadla ji a utíkala s ní pryč. „Počkej! Počkej!“ volala za ní žába: „Vezmi mne sebou, já nemohu utíkat tak rychle jako ty.“ Ale co jí bylo platné její úpěnlivé kvákání, princezna ji neposlouchala a pospíchala domů a na ubohou žábu, která musela zůstat v hluboké studni, ihned zapomněla,.


Druhého dne, když král a jeho dvořané seděli u tabule a jedli ze zlatých talířů, uslyšeli pleskání a čvachtaní na mramorovém schodišti, a když ten někdo byl dospěl nahoru, zaklepal na dveře a zvolal: „Královská dcero, ty nejmladší, otevři mi!“ Leontýnka se běžela podívat, kdopak to je za dveřmi, a když otevřela, seděla tam žába. Vystrašená princezna přibouchla dveře a posadila se zpět ke stolu. Král si všimnul, jak jí divoce buší srdce a řekl: „Čehopak se bojíš, stojí snad před těmi dveřmi strašlivý obr a chce tě odnést?“ „Ale ne.“ odvětila Leontýnka: „Není to žádný obr, nýbrž ošklivá žába, která mi včera v lese vytáhla z vody moji zlatou kouli, s tím, že jsem ji musela slíbit, že se stane mojí družkou. Ale to jsem si nebyla pomyslila, že se dostane z vody až sem, nyní stojí venku a chce dovnitř.“


Mezitím zaklepala žába podruhé a volala: „Královská dcero, ty nejmladší, otevři mi! Nepamatuješ si snad, co jsi mi včera u studny slíbila? Královská dcero, ty nejmladší, otevři mi!“ Tu pravil král: „Co jsi slíbila, musíš taky splnit, jdi a otevři jí!“ Tak Leontýnka šla a dveře otevřela, tu žába vskákala dovnitř a skákala pak dál až k princeznině stoličce, tam se posadila a zaskřehotala: „Zvedni mě k sobě nahoru!“ To Leontýnka udělat nechtěla, dokud jí král poznovu neporučil.


Sotva se žába usadila na stoličce, řekla: „Nyní mi přistrč blíže svůj zlatý talířek, abychom mohly společně jíst“ To sice princezna udělala, ale každý viděl, že velmi nerada. Žába si nechala chutnat, ale Leontýnce každé sousto v krku přímo rostlo. Po chvíli žába pravila: „Nyní jsem se dosyta najedla a jsem unavená, zanes mne do své komůrky, tam se uložíme se k spánku.“ Tu začala Leontýnka plakat, neboť se té studené žáby bála, ani dotknout se jí neodvážila a ona si chtěla spát v její krásné čisté postýlce. Ale král se na ni rozhněval a pravil: „Co jsi slíbila, musíš taky splnit, ta žába je tvoje družka!“


Tedy nic nepomohlo, chtíc nechtíc musela žábu vzít s sebou. Popadla ji s velkým odporem dvěma prsty a nesla nahoru, a když si lehla do postýlky, místo aby žábu vzala k sobě, mrštila s ní vší silou o stěnu a zvolala: „Teď dáš pokoj, ty hnusná ropucho!“ Ale světe div se! Na podlahu nedopadla mrtvá žába, nýbrž živoucí, mladý princ s nádhernýma očima. A ten byl nyní po právu a podle vůle jejího otce její milý druh a manžel.


Pak společně spokojeně usnuli a druhého rána, když je probudilo slunce, přijel kočár, v němž bylo zapřaženo osm běloušů. Ti koně měli na hlavách bílé chocholy a jejich postroje byly zlaté; a stál u nich sloužící mladého krále; byl to věrný Jindřich. Věrný Jindřich se velice rmoutil nad tím, že jeho pán byl proměněn v žábu, musel si své srdce spoutat třemi železnými obručemi, aby se mu samým zármutkem a bolestí nerozskočilo. Ten kočár měl mladého krále zavézti do jeho říše, věrný Jindřich jim oběma pomohl do kočáru, sám si stoupnul dozadu; byl radosti bez sebe z toho vysvobození.


Když byli malý kousek ujeli, uslyšel královský syn něco venku zapraštět. Tu se obrátil dozadu a zavolal: „Jindřichu, kočár se polámal!“ „Ne, můj pane, to byla jen obruč na mém srdci, tu jsem si nasadil ve velké bolesti, když jste byl zakletý.“ Ještě jednou a pak ještě jednou zapraštělo a princ si vždy myslel, že kočár se polámal, ale byly to jen ty dvě obruče na Jindřichově srdci, protože ten byl tak šťasten, že jeho pán je vysvobozen.
Doporučuji:
Kostkované pohádky Dády Kostkové